Plný text
20 Cdo 1791/2026-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. U., zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem [adresa] proti povinnému DŘEVODÍLO Rousínov, výrobní družstvo, se sídlem [adresa] b, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 EXE 1001/2024, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2026, č. j. 20 Co 262/2024-362, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) usnesením ze dne 2. 4. 2024, č. j. 12 EXE 1001/2024-59, výrokem I zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 37819/23 pro vynucení povinnosti povinnému odstranit betonové piloty umístěné na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemky“) a zdržet se umísťování obdobných překážek na tyto pozemky; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. exekuce (výroky II a III).
2/ Soud prvního stupně konstatoval, že v dané exekuci využitý exekuční titul, tj. usnesení okresního soudu ze dne 21. 6. 2021, č. j. 12 C 56/2021-29, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 16 Co 197/2021-108 (dále „exekuční titul“), nemůže vést k odstraňování dopravního značení z neveřejné účelové pozemní komunikace ve vlastnictví povinné, aniž by tomu předcházelo ukončené občanské soudní řízení podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), či - krom jiného - vyjádření příslušného dopravního správního orgánu. Exekučním titulem zmíněné betonové piloty byly z pozemků odstraněny před podáním exekučního návrhu (před 29. 12. 2023).
3/ Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 4. 2026, č. j. 20 Co 262/2024-362, k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se exekuce nezastavuje, zároveň výroky II a III zrušil.
4/ Odvolací soud připomněl kasační (v posuzované věci již druhé) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025, sp. zn. 20 Cdo 1901/2025, jímž dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby se zabýval tím, zda na pozemcích umístěné dopravní značky jsou obdobnými překážkami ve smyslu výroku exekučního titulu (v porovnání s betonovými piloty) a zda nejsou přítomné specifické důvody, jimiž lze umístění dopravních značek ospravedlnit a dovodit výjimečný důvod pro zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.); důkazy provedené odvolacím soudem by měly být hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (§ 132 odst. 1 o. s. ř.), k čemuž v předchozím řízení nedošlo.
5/ Ke svému dokazování odvolací soud zdůraznil, že „provedl veškeré navržené důkazy ze strany zástupců účastníků“ zahrnující fotodokumentaci a celkem 19 kompletních videosekvencí. Z těchto důkazů zjistil, že osobní, dodávková a nákladní vozidla „nejsou schopné technicky překonat překážku spočívající v umístěné dopravní značce a tuto dopravní značku objet na místo vyhrazené povinnému k požívání jeho věcného břemene, tedy k dodržení pokojného stavu“. Aniž by „prováděl rešerše do nalézacího řízení“, uvedené překážky (dopravní značky) znemožňují oprávněnému „s přihlédnutím k exekučnímu titulu“ vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni („právo chůze, jízdy, průchodu, projezdu a stání“), a tudíž jsou překážkami obdobnými již odstraněným betonovým pilotům. Pro zastavení exekuce soud nenalezl žádné výjimečné důvody, tj. umístěné značení není nezbytné „z hlediska organizace pohybu primárně osob“ a nepředchází či nezabraňuje škodám, přítomné nejsou ani specifické důvody „omluvitelnosti jednání povinného“.
6/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky procesního práva jsou následující:
a/ „zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, pokud sice došlo k provedení dokazování, avšak výsledky tohoto dokazování, jejich hodnocení a úvahy odvolacího soudu, stejně jako vypořádání se s konkrétními skutkovými tvrzeními a důkazy účastníka řízení (zde tedy opět povinného) nejsou v odůvodnění vůbec reflektovány“,
b/ zda lze takto nedostatečně odůvodněné usnesení odvolacího soudu považovat „za rozhodnutí, které účastníkům řízení umožňuje efektivní přístup k dovolacímu soudu“,
c/ zda lze považovat za přezkoumatelné rozhodnutí, jímž odvolací soud zcela pomíjí námitku prekluze práva oprávněného uplatnit exekuci z titulu rušené držby (§ 1008 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. z.“), „pokud by se oprávněný domáhal ochrany faktického stavu znovu prostřednictvím (nové) žaloby z rušené držby, a nikoli v rámci vykonávací fáze původního exekučního titulu“.
7/ Otázky ad a) až c) odvolací soud řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sb. rozh. obč. a nálezy Ústavního soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11, a ze dne 4. září 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24, jestliže „nereflektoval klíčové důkazy“ předložené povinným, „zejména videozáznamy zachycující každodenní faktický stav průjezdu vozidel kolem sporné dopravní značky“, nelze-li z odůvodnění napadeného usnesení zjistit, jaké konkrétní skutkové závěry odvolací soud z videozáznamů povinné učinil, „proč výsledkům simulace průjezdů (…) přiznal váhu způsobilou překonat obsah videozáznamů prokazujících opačný každodenní stav“, jakými konkrétními tvrzeními a důkazy k nim povinný omlouval důvody pro umístění dopravních značek a proč se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že dopravní značky oprávněnému nebránily ve faktickém výkonu jeho práv, „když exekuční návrh uplatnil až po cca devíti měsících po jejich instalaci“.
8/ Ke kritériu „obdobnosti“ překážek dovolatel formuloval otázky:
d/ „zda byl odvolací soud (…) oprávněn provést test průjezdnosti výlučně po smluvně vymezené přístupové cestě, jestliže tato cesta nikdy nepředstavovala faktický způsob výkonu držby chráněný exekučním titulem“,
e/ „zda lze připustit, aby odvolací soud (…) zcela pominul provedené videozáznamy prokazující každodenní bezproblémový průjezd kolem sporné dopravní značky“ a přijal zcela opačný závěr,
f/ „zda je skutkové zjištění odvolacího soudu (…) souladné s obsahem provedených důkazů nebo zda je s nimi v extrémním rozporu“.
9/ V případě řešení otázek ad d) až f) se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 26. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 3285/2019, podle kterých platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet.
10/ Ohledně „omluvitelnosti“ a „rozsahu exekuované povinnosti“ dovolatel předložil otázky:
g/ zda je odvolací soud oprávněn uzavřít, že specifické důvody omluvitelnosti jednání povinného nejsou dány, aniž by přezkoumatelným důvodem uvedl, jaká konkrétní tvrzení povinný „v tomto směru“ uplatnil, jaké důkazy navrhl, jaké důkazy odvolací soud provedl a co z nich zjistil,
h) zda lze závaznost pravomocného rozhodnutí o ochraně rušené držby vztahovat na umístění svislých dopravních značek, bylo-li „toto umístění provedeno v souladu s § 77a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a správním orgánem tolerováno“,
i) „zda ochrana pokojného stavu držby výkonu věcného břemene může poskytovat oprávněnému vyšší míru ochrany než samotný obsah věcného práva, tedy zda lze pod exekuci podřadit i taková opatření vlastníka služebného pozemku, která by z hlediska hmotného práva (…) obstála jako přípustná regulace výkonu věcného břemene, tj. opatření, jež výkon práva nepodstatně neztěžují a nejsou svévolná“.
11/ K otázkám ad g) až i) dovolatel zdůraznil, že dopravní značení bylo nainstalováno za účelem „stabilizace dopravně-provozní situace v areálu“, plní informativní funkci pro řidiče přijíždějící do areálu, vlastník neveřejné účelové komunikace je oprávněn dopravní značení použít, umístění dopravních značek nahlásil příslušnému orgánu obce, který žádný zásah neučinil, a ze strany povinné je vyloučen šikanózní motiv uvedené instalace. K přípustnosti jednostranných opatření vlastníka služebného pozemku dovolatel odkázal na judikaturu dovolacího soudu (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016) a k požadavku ohledně výroku exekučního titulu na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1553/07.
12/ Závěrem dovolání povinný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce zastavuje, rovněž aby před svým rozhodnutím odložil právní moc a vykonatelnost napadeného usnesení.
13/ K dovolání se vyjádřil podáním ze dne 1. 7. 2026 oprávněný, podle jehož názoru splnil odvolací soud pokyny plynoucí z usnesení dovolacího soudu. Byť odůvodnění usnesení odvolacího soudu není nikterak rozsáhlé, je zřejmé, jaké úvahy vedly odvolací soud k vydání rozhodnutí a o které důkazy rozhodnutí opírá. Pro dovolatelku nepříznivý výsledek dokazování neznamená, že by napadené usnesení bylo nezákonné či dokonce protiústavní. Umístěním dopravních značek (ačkoli mají jiné „fyzické“ rozměry než betonové piloty) je zasaženo do práv oprávněného, „když ztěžují a zamezují jejich výkon, což bylo řádně prokázáno provedenou fotodokumentací a videodokumentací“; jde tedy o obdobné překážky.
14/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (výkladem § 237 o. s. ř. a contrario), resp. není „projednatelné“ pro vady obsahu dovolání (§ 241b odst. 3 věta první ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
15/ Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč., či ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Je nezbytné respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
16/ V posuzované věci okresní soud výrokem exekučního titulu uložil povinnému družstvu, aby odstranilo betonové piloty (umístěné na specifikovaných pozemcích) a aby se zdrželo „umísťování obdobných překážek“ (na tyto pozemky); exekuční titul představuje prozatímní úpravu na ochranu rušené držby uvedením do předešlého (pokojného) stavu (§ 1003 a násl. o. z.). Odvolací soud provedl dokazování, z něhož zjistil, že povinný na exekučním titulem označených pozemcích umístil dopravní značky, které obdobně jako betonové piloty chráněnou držbu ruší, k čemuž Nejvyšší soud dodává, že dovolatel (povinný) v dovolání umístění interního dopravního značení zásadně nezpochybňuje. Zároveň povinný bagatelizací vzniklé situace (značky nahlásil příslušným orgánům a byl oprávněn je umístit za účelem „stabilizace dopravně-provozní situace v areálu“, značení plní informativní funkci, nebrání každodenní průjezdnosti apod.) nemůže popřít, že předešlý stav držby byl jeho chováním modifikován, což byl důvod k vydání oprávněným žádaného exekučního titulu. Odvolacím soudem přijaté výsledky dokazování potvrdily, že uvedený stav (rušení držby) nadále trvá, takže důvod k zastavení exekuce není dán.
17/ Skutkovými zjištěními odvolacího soudu z provedeného dokazování je Nejvyšší soud vázán, a tudíž akceptuje závěr, že nadále nebyl povinným nastolen předešlý stav rušené držby, čímž je potvrzen účel vydaného exekučního titulu. K tomu je namístě poznamenat, že námitky povinného směřující proti skutkovým zjištěním (umístění a povaha dopravních značek) a způsobu hodnocení důkazů (především hodnocení fotodokumentace a mnoha videosekvencí), které k těmto zjištěním vedly (viz zejména otázky a/, b/, d/ až f/), nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 12. listopadu 2024, sp. zn. 27 Cdo 2405/2024). Odvolací soud se přitom zásadně řídil právními názory dovolacího soudu z předchozího kasačního rozhodnutí (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025, sp. zn. 20 Cdo 1901/2025) a jeho důvody (byť stručné) splňují požadavek přezkoumatelnosti, zároveň zde není přítomen extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů či projev soudní libovůle.
18/ Dovolatel nemůže přípustnost dovolání prosadit ani prostřednictvím otázek k výjimečným okolnostem případu (omluvitelnost umístění značek - viz otázky ad g/ a h/), pro které by bylo nepřípustné (v rozporu s dobrými mravy) exekuci nadále vést. Odvolací soud takové výjimečné okolnosti nenalezl a dovolatel v tomto směru nic relevantního netvrdil ani netvrdí, nemůže-li obstát obecně formulovaná argumentace založená na informativní funkci značení areálu či ohlášení značek příslušným orgánům (a „tichá“ tolerance těchto úřadů).
19/ Na řešení otázek ad c) a i) napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť námitka ad c) směřuje do předcházejícího řízení (kritikou nalézacího soudu, že nezamítl žalobu na ochranu držby z důvodu prekluze - § 1008 odst. 1 o. z.), resp. je ryze akademická a nemá přímo vztah k exekučním titulem přijaté prozatímní úpravě (námitka ad i/). Sluší se doplnit, že vady předcházejícího řízení (i kdyby existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007, ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, nebo ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2756/2020).
20/ Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21/ Návrhem dovolatele na odklad „vykonatelnosti“ či právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc - § 243 písm. b/ o. s. ř.) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický; Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání v přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
22/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu