Plný text
20 Cdo 1813/2026-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. J., Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinnému P. M., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem [adresa] pro 81 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 30 EXE 508/2025, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 6. 1. 2026, č. j. 60 Co 292/2025-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kroměříži (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 10. 2025, č. j. 30 EXE 508/2025-33, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 5. 8. 2025, doplněný podáním ze dne 14. 8. 2025.
2. Krajský soud (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako okresní soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v souzené věci rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2007, č. j. 28 C 338/2006-13, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2025, č. j. 28 C 338/2006-24, kterým bylo povinnému uložené zaplatit oprávněné 81 968 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 18. 2. 2006 do 16. 1. 2007 a dále v aktuální výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 % bodů platné vždy první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení povinného, až do úplného zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (ta nastala 15. 2. 2007, vykonatelnost 19. 2. 2007); peněžitá povinnost má základ v nároku na náhradu nákladů na péči ve výši 81 968 Kč, kterou oprávněná hradila na léčbu poškozeného D. P. v důsledku protiprávního jednání povinného, za které byl povinný shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví.
3. Protože vymáhání peněžitého plnění podléhá promlčení (srov. § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), přičemž desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.) již uplynula, odvolací soud zkoumal (stejně jako soud prvního stupně), zda nedošlo poté, co byl podán návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného k přerušení běhu promlčecí doby či k jejímu stavění (§ 112 obč. zák.). Návrh byl podán 18. 5. 2007, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2007, č. j. 90 E 542/2007-6, byl výkon rozhodnutí nařízen; ke stavení promlčecí doby došlo již okamžikem doručení návrhu na výkon rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010). V průběhu výkonu rozhodnutí se nic nevymohlo, následně vzala oprávněná dne 3. 3. 2025 návrh zpět a výkon rozhodnutí byl podle § 268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.), zastaven. Odvolací soud posléze posuzoval, zda oprávněná postupovala ve vykonávacím řízení řádně, a dospěl k závěru, že tomu tak bylo, protože svými procesními úkony náležitému průběhu řízení nebránila. Ani návrh na zastavení exekuce nemá přitom vliv na stavení promlčecí doby, jestliže byl podán proto, že je povinný nemajetný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010). Oprávněné nelze přičítat k tíži, že byl výkon rozhodnutí neúspěšný, popř. že byl nečinný soud ve vykonávacím řízení. Současně odvolací soud odkázal na § 290 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 s tím, že i sám povinný mohl podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí.
4. Povinný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spojuje s otázkou, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jak v případě zvolení konkrétního způsobu výkonu rozhodnutí nahlížet na to, zda oprávněný řádně pokračuje ve výkonu rozhodnutí (v řízení) za situace, kdy oprávněný ví, že jím zvolený způsob výkonu rozhodnutí bude „platit“ pouze po omezenou dobu, protože výkonem rozhodnutí postihuje mzdu u zaměstnavatele, o němž již v okamžiku zahájení exekuce ví, že jde o zaměstnavatele „dočasného“. Podle jeho názoru v takovém případě musí oprávněný v přiměřené době vzít návrh na výkon rozhodnutí zpět a zvolit jiný způsob výkonu rozhodnutí. Pokud oprávněná takto v souzené věci nepostupovala, počala po uplynutí této přiměřené doby běžet promlčecí doba, která zde byla desetiletá a uplynula nejpozději ke konci roku 2019 (při vědomí, že oprávněná měla půl roku na to, aby si uvědomila, že byl povinný z výkonu trestu propuštěn). Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nebyla povinna aktivně zkoumat, zda je povinný zaměstnán. Pokud povinný nebyl výdělečně činný, mohl podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí sám. Nelze jí rovněž klást k tíži nečinnost vykonávacího soudu, jestliže nečinil faktické kroky k vymožení pohledávky. Proto, jak již správně uzavřel soud prvního stupně, v období od 18. 5. 2007 do 28. 3. 2025 došlo ke stavení promlčecí doby.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
7. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud postupoval při řešení otázky stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. a řádného pokračování v řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu a vymezená otázka přípustnost dovolání založit nemůže.
8. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 271/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 3/2017, vyložil, že další provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy je závislé na tom, zda je zde subjekt, vůči němuž má povinný nárok na mzdu (plat). Jestliže povinný před uspokojením pohledávky oprávněného přestal pracovat u plátce mzdy, skončil pracovní nebo obdobný poměr a nový takový vztah nezaložil, případně po skončení pracovního poměru začal podnikat, pak výkon rozhodnutí trvá, pouze není fakticky prováděn, protože tu není žádný další plátce mzdy, na něhož by bylo lze výkon rozhodnutí převést (srov. § 290 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 1. 2022).
9. Uzavřel-li dále odvolací soud, že návrh oprávněné na zastavení výkonu rozhodnutí nelze považovat za nedostatek řádného pokračování v řízení, protože výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného byl dlouhodobě neúspěšný, a to nikoli v důsledku nečinnosti oprávněné (stejně jako nelze přičítat k tíži oprávněné případnou nečinnost soudního exekutora v exekučním řízení, nelze jí přičítat ani případnou nečinnost či pochybení soudu ve vykonávacím řízení, byť se jeví nestandartní, aby se oprávněný po takovou dobu nezajímal o průběh výkonu rozhodnutí), neodchýlil se tím nijak od dlouhodobě zastávané rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 20 Cdo 559/2025 a v něm zmíněná rozhodnutí).
10. Dovolací soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. M. J., Ph.D. předsedkyně senátu