Plný text
20 Cdo 1923/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s.r.o., v likvidaci, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., MPA, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinnému V. R. pro 1.012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 5967/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2011, č. j. 13 Co 14/2011 - 26, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, č. j. 13 Co 14/2011 - 26, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 11. 2010, č. j. 73 Nc 5967/2008 - 9 [jímž podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 73 Nc 5967/2008 - 7, podle rozhodčího nálezu Dr. et Bc. J. K. ze dne 10. 3. 2008, č. j. Rm 250/II/2007-04, k vymožení částky 1.012,- Kč (dlužného jízdného ve výši 12,- Kč a přirážky ve výši 1.000,- Kč), nákladů předcházejícího řízení ve výši 7.000,- Kč a 7.854,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou určeny v příkazu exekutora a jímž dále rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora] a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud totiž rozhodl zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, v něm uvedl: „Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (§ 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005 a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, že povinný byl v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se jednání, neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a rozhodčí nález mu byl doručen, na tom nic nemění. Ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě (o který ovšem v dané věci nejde, neboť podle zjištění soudů obou stupňů rozhodčí smlouva uzavřena nebyla) by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.
Je rovněž výrazem ustálené soudní praxe, že byla-li exekuce nařízena, ačkoliv orgán, který rozhodnutí vydal, nebyl oprávněn rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí, musí být exekuce v každém stádiu i bez návrhu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 269 odst. 1 o. s. ř. zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, či usnesení ze dne 23. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 480/2011). Stejný názor zastává i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2244), která dovodila, že pod důvod nepřípustnosti výkonu rozhodnutí (exekuce), jež má vazbu na vadu titulu, lze mimo jiné přiřadit též okolnost, že výkon rozhodnutí (exekuce) byl nařízen podle titulu, který nebyl vydán příslušným orgánem (jedná se o tzv. nulitní, nicotný akt, paakt).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesením vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2011