Plný text
20 Cdo 1962/2026-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Magistrátu města Olomouce, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinným 1) P. K., a 2) G. K., zastoupeným Mgr. Barborou Klouda Jestřábovou, advokátkou se sídlem [adresa] a, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 EXE 15/2024, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2025, č. j. 20 Co 499/2025-117, takto:
I. Dovolání povinných se odmítá v rozsahu části výroku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2025, č. j. 20 Co 499/2025-117, jímž Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-59, ve znění opravných usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-72, a ze dne 26. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-76, ve výrocích I a II, o odkladu provedení exekuce.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2025, č. j. 20 Co 499/2025-117, ve zbývajícím rozsahu a výrok III usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-59, ve znění opravných usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-72, a ze dne 26. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-76, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 9. 2025, č. j. 20 Co 499/2025-117, k odvolání povinných potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 1. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-59, ve znění opravných usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-72, a ze dne 26. 2. 2025, č. j. 2 EXE 15/2024-76, jímž soud prvního stupně zamítl návrhy povinných ze dne 3. 12. 2024 a ze dne 12. 12. 2024 na odklad provedení exekuce (výroky I a II) a dále zamítl návrh povinných ze dne 3. 12. 2024 na zastavení exekuce (výrok III).
2/ Exekučním titulem je v posuzované věci vykonatelné rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odbor stavební, oddělení pozemních staveb, ze dne 8. 12. 2023, č. j. SMOL/329236/2023/OS/PS/Mie, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odbor krajského stavebního úřadu, ze dne 7. 6. 2024, č. j. KUOK 64273/2024 (dále „exekuční titul“), jímž bylo povinným a samostatně i povinnému 1) uloženo, aby odstranili (odstranil) z pozemku č. parc. XY v katastrálním území XY, obec XY, stavby skladu hoblin, přístřešku a boxů pro koně (dále viz detailní upřesnění povinností ve výroku exekučního titulu či v bodě 1 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, dále rovněž „stavby“). Povinní právě v předcházejícím správním řízení mohli vznést veškeré skutkové námitky, které v exekučních poměrech nemohou představovat skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce ani skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). „Údajná či tvrzená změna charakteru staveb, následná majetková vypořádání, rozdělení apod. či další kroky mající za cíl znemožnění exekuce“ nemohou k zastavení exekuce vést, neboť by muselo jít o skutečnosti, „které vytvořily podklad pro změnu podkladového rozhodnutí“; ty však podle závěru odvolacího soudu „nenastaly“. Exekuční titul je tudíž vykonatelný, nestal se později neúčinný a je pouze v kompetenci soudního exekutora, do jaké míry a zda přistoupí k vynucení nepeněžitého plnění. Povinní své námitky opakují z řízení před správními orgány, mají-li za to, že stavby lze odstranit „ve vlastní režii“ výrazně ekonomičtějším způsobem (vznik zvýšených nákladů ovšem platí i „napříč řízení exekučním“).
3/ Proti usnesení odvolacího soudu („v celém rozsahu“ - viz bod I.2. dovolání) podali povinní dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že v doposud uspokojivě Nejvyšším soudem nevyřešené otázce oddělení exekučního řízení „od posuzování věcné správnosti exekučního titulu“ při odmítnutí „zohlednit jakékoli pozdější okolnosti nastalé po vydání exekučního titulu (byť by tyto okolnosti mohly znamenat, že vynucení rozhodnutí již postrádá smysl nebo je zjevně nespravedlivé)“ se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. K tomu dovolatelé konkretizovali otázku, zda může či musí exekuční soud v řízení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zohlednit podstatné změny skutkových a právních okolností, k nimž došlo po vydání exekučního titulu, zejména pokud by pokračování exekuce představovalo nepřiměřený zásah do práv povinných, resp. zda je exekuce „na odstranění stavby“ přípustná, přestože se po vydání exekučního titulu „změnila situace (právní úprava nebo povaha stavby) tak, že odstranění stavby již není z hlediska veřejného zájmu nezbytné, jde v tu chvíli o stavby povolené a trvání na odstranění staveb by představovalo extrémní zásah do vlastnictví povinných“.
4/ Podle názoru dovolatelů opomněly soudy obou stupňů, že exekuční titul byl vydán v polovině roku 2024, kdy dosud „nevstoupila v účinnost právní úprava zvětšující rozměry staveb, které jsou doplňkové, a nepotřebují tak zvláštního povolení“. Takové stavby podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, není namístě odstraňovat. Exekuční soud měl v posuzované věci zjistit dokazováním skutkový stav, podřadit jej pod právní normy soukromého i veřejného práva a vyhodnotit, zda má být v řízení pokračováno, je-li zřejmé, že „nemůže být dotčen veřejný zájem (…) na tom, aby byly stavby odstraněny“. Protože napadeným usnesením jsou povinní fakticky zbavování práva k nemovitosti, dovolatelé navrhli, aby dovolací soud právní moc napadeného usnesení odložil.
5/ Oprávněný se k dovolání vyjádřil tak, že žádné okolnosti, které by mohly ovlivnit probíhající exekuční řízení, nenastaly. Odstraňované stavby nesplňují zákonné podmínky, aby rozhodnutí stavebního úřadu nemuselo být vydáno, a byly provedeny v rozporu s ustanoveními zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále „stavební zákon“), přičemž změna právní úpravy nemůže mít na posouzení věci žádný vliv.
6/ Dovolání povinných není přípustné proti (části) výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci odkladu provedení exekuce (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017); v tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7/ Ve zbývající části Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl o dovolání povinných podle o. s. ř. účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce vykonatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění stavby přípustné (§ 237 o. s. ř., nebyla-li tato otázka v exekučních souvislostech Nejvyšším soudem doposud explicitně řešena), a současně i opodstatněné.
8/ Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) přikazuje ve zcela výjimečných případech exekučním soudům, aby zohledňovaly mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence může odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; to však nic nemění na stále platné zásadě, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (k tomu srov. usnesení Ústavní soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti či byla v rozporu s principy demokratického státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, či nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11).
9/ Výjimečnost zásahu exekučního soudu může nepochybně představovat nepřípustná ingerence rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V této souvislosti je relevantní nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19 (na který odkazují dovolatelé - dále „nález“), a to tím spíše, že Ústavní soud uvedeným nálezem reaguje na postup stavebního úřadu podle § 129 odst. 1 stavebního zákona, v jehož režimu byl vydán nyní posuzovaný exekuční titul. Ústavní soud zdůraznil, že ústavněprávní deficit v důsledku rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby nastane, je-li odstranění stavby (její části) zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva, jestliže současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje závažným způsobem do veřejného práva ani do práva jiných subjektů, které nezbavuje právní ochrany. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy stavba změnou hmotněprávní úpravy spadá jako celek do tzv. volného režimu (nepodléhá žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, kdy v průběhu správního řízení vyjde dodatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena, případně kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní rozhodnutí stalo obsolentním. „Ostatně i samy obecné soudy v rovině práva podústavního již v minulosti dovodily“, připomněl Ústavní soud v témže nálezu, „že v případě postupů správních orgánů ve správním řízení je přitom třeba proporcionalitu zásahu správního orgánu posuzovat dokonce i v situacích, kdy zákon takový postup nestanoví“ (u problematiky odstraňování tzv. černých staveb s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2016, č. j. 5 As 257/2015-32, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 8 As 127/2016-56).
10/ Z poměrně úsporného odůvodnění napadeného usnesení je v posuzované věci zřejmé, že odvolací soud námitkám povinných nevěnoval patřičnou pozornost, především neřešil rovněž v exekučních poměrech právně rozhodnou skutečnost, zda odstraňované stavby (ne)spadají následkem změny hmotněprávní úpravy (stavebního zákona) do tzv. volného režimu, zda ve zkoumané věci (ne)šlo o zcela marginální překročení předpisů ze strany vlastníků staveb, apod. (viz nález shora a v něm obsažené fakultativní, alternativně řazené příklady), tudíž se nemohl dobrat závěru, zda v případě dovolatelů nebylo vydáním exekučního titulu zasaženo do jejich ústavně garantovaného práva (ve smyslu důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
11/ Napadené usnesení odvolacího soudu je za tohoto stavu nepřezkoumatelné, a tudíž i nesprávné; dovolací soud proto - nemaje podmínky pro odmítnutí dovolání, zamítnutí dovolání či pro změnu usnesení odvolacího soudu - napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušuje, zároveň ruší i předcházející (odvolacím soudem potvrzené) usnesení soudu prvního stupně, pro něž platí stejný kasační důvod, a věc vrací soudu prvního stupně v rozsahu povinnými navrhovaného zastavení exekuce k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
12/ Vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu je soud prvního stupně (odvolací soud) vázán (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
13/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
14/ Protože dovolací soud rozhodl o dovolání v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), nezabýval se již návrhem dovolatelů na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které z důvodu zrušení pozbylo veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně návrhem dotčené právní moci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu