Plný text
20 Cdo 2009/2026-804
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Bonus Pactum s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Knittlem, advokátem se sídlem [adresa] proti povinné J. H., zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem [adresa] c, pro 6 184 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 48 EXE 3612/2018, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 18. března 2026, č. j. 40 Co 337/2025-710, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“), usnesením ze dne 18. 3. 2026, č. j. 40 Co 337/2025-710, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále „okresní soud“) ze dne 7. 5. 2025, č. j. 48 EXE 3612/2018-617, jímž okresní soud zamítl návrh povinné ze dne 25. 6. 2018 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. M. M., Exekutorský úřad Praha - západ (v současné době zastoupeného Mgr. Pavlem Dolanským), pro vymožení pohledávky ve výši 6 184 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 4. 9. 2015 Mgr. Ondřejem Krejčovským, notářem v Prostějově, pod sp. zn. N 809/2015, NZ 779/2015 (dále „exekuční titul“).
2/ Při aprobaci skutkových zjištění učiněných okresním soudem a po částečně zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že povinná jako podnikatelka z pozice úvěrované osoby uzavřela dne 4. 9. 2015 s úvěrující společností Urso Group S. E. (dále „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. 14/2015 (dále „úvěrová smlouva“), představující právní důvod plnění (a sepisu exekučního titulu), čímž je vyloučeno, aby se na ni vztahovala spotřebitelská právní ochrana. Původní věřitel vyplatil úvěr ve čtyřech částkách na čísla účtů určená povinnou.
3/ Úvěrovou smlouvu její účastníci uzavřeli platně (nikoli v tísni) a její spotřebitelský charakter a účel plyne z jejího obsahu, přičemž i samotná výše „poskytnuté částky nad 1 880 000 Kč“ vylučuje spotřebitelský vztah (§ 2 písm. e/ zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění účinném k datu uzavření posuzované úvěrové smlouvy). Exekvovaná pohledávka byla za řízení řádně postoupena na nynější oprávněnou. Exekuční titul splňuje náležitosti materiální vykonatelnosti, je dostatečně určitý a srozumitelný i co do konkretizace příslušenství pohledávky a její splatnosti. Žádnou z námitek povinné tak nelze zařadit pod důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu, případně otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to konkrétně:
a/ „zda je soud oprávněn jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení, jestliže se účastník z jednání řádně a včas omluvil ze závažných zdravotních důvodů, tyto důvody řádně doložil lékařskými zprávami a současně soudu sdělil, že má zájem se jednání osobně účastnit a k věci se vyjádřit“;
b/ „zda lze za situace, v níž účastník řízení tvrdí, že mu jeho aktuální zdravotní stav objektivně brání v osobní účasti u jednání a zároveň mu ztěžuje či znemožňuje plnohodnotný kontakt s právním zástupcem, považovat pouhou přítomnost právního zástupce u jednání za dostatečnou náhradu osobní účasti účastníka řízení“;
c/ „zda je soud při posuzování žádosti účastníka o odročení jednání podle § 119 odst. 1 o. s. ř. oprávněn založit závěr o neexistenci důležitého důvodu převážně na tom, že zdravotní obtíže účastníka mají dlouhodobý charakter nebo že účastník žádal o odročení jednání i v jiných řízeních“;
d/ „zda může soud odmítnout provedení navrženého důkazu výslechem svědka s odůvodněním, které fakticky předjímá výsledek tohoto důkazu a ve své podstatě i celého řízení, aniž by svědka vyslechl a jeho výpověď následně hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů“;
e/ „zda je exekuční soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce povinen posoudit materiální vykonatelnost exekučního titulu i ve vztahu k příslušenství pohledávky, zejména k úroku sjednanému ve výši 2 % měsíčně, jestliže povinný namítá, že z exekučního titulu není zřejmé, za jaké období má být tento úrok hrazen, a tedy že u této části vymáhaného nároku absentuje řádně určená doba plnění“;
f/ „zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné a zda spočívá na správném právním posouzení tehdy, jestliže se odvolací soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce nevypořádá s námitkou povinného, že další vymáhání příslušenství pohledávky, zejména smluvní pokuty a úroku, je s ohledem na jeho výši a poměr k jistině zjevně nepřiměřené a může představovat výkon práva nepožívající právní ochrany“; a
g/ „zda je z hlediska práva na zákonného, nezávislého a nestranného soudce přípustné, aby se na rozhodování věci podílela soudkyně, která je v manželském vztahu se soudcem, jenž rozhodoval v předcházejícím věcně souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, jehož závěry byly následně převzaty či využity v nyní napadeném rozhodnutí“.
5/ V podrobnostech dovolatelka ohledně otázek ad a/ až c/ vytýkala odvolacímu soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro jednání a rozhodnutí v její nepřítomnosti, ačkoli se z nařízeného jednání řádně a včas omluvila ze závažných zdravotních důvodů. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je právo účastníka osobně se účastnit jednání soudu podstatnou součástí práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 560/03 zdůraznil, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudem, má právo se jednání ve své věci osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na výsledek rozhodnutí. Odvolací soud zcela pominul možný psychosomatický vliv stresové zátěže spojené s vleklým soudním řízením na dovolatelčin zdravotní stav, měl se rovněž zabývat tím, zda její zdravotní stav v době konkrétního nařízeného jednání objektivně umožňoval její osobní účast u soudu. Tuto otázku však neposoudil dostatečně individuálně a konkrétně.
6/ Ohledně otázky ad d/ dovolatelka namítala, že odvolací soud postupoval chybně, jestliže neprovedl důkaz výslechem svědka K. R. (bývalého partnera povinné) za situace, v níž tento důkaz směřoval k objasnění skutečností významných pro posouzení důvodnosti návrhu dovolatelky na zastavení exekuce, přesto nepřípustně předjímal výsledek takové svědecké výpovědi v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/05 a sp. zn. III. ÚS 569/03.
7/ K otázkám e/ a f/ dovolatelka uvedla, že exekuční titul je v části týkající se úroku ve výši 2 % měsíčně materiálně nevykonatelný, neboť z něj není zřejmé, za jakou dobu má být zmíněný úrok placen. Odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal a neposoudil, zda neurčitost úroku nebrání exekučnímu vymáhání této části příslušenství. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2025, sp. zn. 20 Cdo 1728/2025, dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že otázku přiměřenosti vymáhaného příslušenství neposoudil v celkovém kontextu věci. Nevypořádal se s tím, zda další vymáhání úroků, smluvní pokuty a dalšího příslušenství v uvedené výši nepředstavuje výkon práva, který již nepožívá právní ochrany.
8/ Otázka ad g/ spočívá na námitce, že v řízení před odvolacím soudem rozhodovala jako členka senátu Mgr. M. T.. Tato soudkyně je manželkou Mgr. P. T., který v předcházejícím řízení rozhodoval mezi týmiž účastníky ve věci, jejíž závěry byly pro následné exekuční řízení, respektive pro řízení o návrhu dovolatelky na zastavení exekuce, podstatné. Pro vyloučení soudce není rozhodné pouze to, zda soudce sám subjektivně pociťuje podjatost, nýbrž i to, zda existují objektivní okolnosti, které mohou u účastníka řízení vyvolat legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti. Z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94, sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. III. ÚS 26/2000 a sp. zn. I. ÚS 1811/14, plyne, že v projednávané věci nebylo možné otázku nestrannosti rozhodující soudkyně posuzovat pouze formálně. Manželský vztah mezi soudkyní rozhodující v nynějším řízení a soudcem, který rozhodoval v předcházejícím věcně souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, představuje okolnost způsobilou vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti, tím spíše za situace, kdy nyní napadené rozhodnutí z předcházejícího rozhodnutí fakticky vycházelo.
9/ K dovolání se vyjádřila oprávněná. Namítala, že dovolací otázky a/ až c/ představují specifické skutkové posouzení věci, otázka d/ je jen námitkou vad dokazování a otázka g/ je z dovolacího přezkumu vyloučena. K otázkám e/ a f/ uvedla, že odvolací soud řádně přezkoumal všechny námitky povinné. Exekuční titul je materiálně vykonatelný, je z něj zřejmé, že úrok ve výši 2 % měsíčně byl sjednán a povinnost k jeho placení z titulu vyplývá; výpočet výše úroku za konkrétní období je pak standardní matematickou operací, nikoliv nedostatkem titulu. Výše příslušenství je důsledkem smluvního ujednání a délky prodlení povinné. Příslušenství dosahuje nyní výše 17 702 550 Kč při jistině 6 184 500 Kč výhradně proto, že povinná navzdory pravomocnému exekučnímu titulu odmítá plnit a aktivně brzdí exekuci po mnoho let, přičemž smluvní pokuta a úrok se v mezidobí nadále rostou.
10/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, resp. není projednatelné pro vady obsahu (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
11/ Dovolatelka v dovolací argumentaci zvláště namítá, že z exekučního titulu není zřejmé, za jaké období má být úrok ve výši 2 % měsíčně hrazen, a tedy že u této části vymáhaného nároku absentuje řádně určená doba plnění, a současně, že další vymáhání příslušenství pohledávky, zejména smluvní pokuty a úroku, je s ohledem na jeho výši a poměr k jistině zjevně nepřiměřené a může představovat výkon práva nepožívající právní ochrany. Přitom poukazuje na usnesení ze dne 4. listopadu 2025, sp. zn. 20 Cdo 1728/2025, v němž Nejvyšší soud podpořil exekuční (a odvolací) soud v jeho úvaze, že oprávněná zneužila své právo tím způsobem, že „poté, co zesplatnila celou pohledávku z úvěru (poštovní zásilkou, která se jí po uplynutí úložní doby vrátila zpět), bez dalšího přijímala průběžně po dobu více než 5 let od povinné měsíční splátky úvěru a až po splacení poslední splátky úvěru včetně nezanedbatelného smluvního úroku vyúčtovala smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení (jež mezitím narostla za dobu splácení do částky dvojnásobně přesahující samotnou jistinu), přestože si byla vědoma, že povinná se s obsahem dopisu obsahujícího zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě neseznámila. Obě strany tak po dobu více než 5 let postupovaly podle splátkového kalendáře, přitom oprávněná pouze vyčkávala a povinnou již neupozornila, že celý závazek je splatný a že za celou dobu splácení požaduje smluvní pokutu“. Nejvyšší soud v rozhodnutí současně označil coby výkon práva nepožívající právní ochrany jednání založené na vymáhání plnění z ujednání o smluvní pokutě, podle kterého nezaplacení i jen jediné z celkově sjednaných 120 splátek zavazuje k placení denně narůstající sankce (stanovené pevnou částkou za každý den prodlení) až do zaplacení nikoli opožděné splátky, ale celé pohledávky, a to bez ohledu na to, že prodlení se splátkou mohlo být posléze zapraveno, byť jen pár dní po splatnosti. Další část rozhodnutí se týká moderace smluvní pokuty a otázky promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty.
12/ Nezabývá-li se však dovolatelkou ohlášené rozhodnutí Nejvyššího soudu otázkou určitosti (materiální vykonatelnosti) podmínek, výše či období, za jaké měl být stanovený úrok hrazen, tj. míjí-li se s podstatou dovolací argumentace a nepodporuje-li dovolatelkou zvolené hledisko přípustnosti dovolání, nemůže být v uvedeném rozsahu splněna podmínka řádného vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. toliko na základě tvrzení dovolatelky, že jí parametry sjednaného úroku ve výši 2 % měsíčně „nejsou zřejmé“. Nejvyšší soud totiž ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Tyto požadavky dovolání povinné v otázce ad e/ nesplňuje.
13/ Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatelka námitku ohledně nepřiměřené výše vymáhaného příslušenství a smluvní pokuty vzhledem k jistině (tj. výkonu práva nepožívající právní ochrany) poprvé uplatnila až v dovolacím řízení (viz tohoto argumentu zcela prosté odvolání podané proti rozhodnutí okresního soudu, založené na č. l. 638, jeho doplnění, založené na č. l. 644, a též repliku povinné k vyjádření oprávněné, založené na č. l. 655; posuzováno podle spisu vedeného pod sp. zn. 48 EXE 3612/2018 u Okresního soudu v Olomouci). Na řešení předestřené otázky proto napadené usnesení odvolacího soudu nemůže být založeno (neboť odvolací soud neměl důvod se touto otázkou zabývat) a v této souvislosti nelze úspěšně namítat nepřezkoumatelnost rozhodnutí (prostřednictvím otázky ad f/).
14/ Námitky dovolatelky koncentrované do podoby otázek ad a/ až d/ a g/ představují kritiku postupu odvolacího soudu, který neměl podle názoru dovolatelky jednat a rozhodovat bez její fyzické přítomnosti (je-li však namístě podotknout, že dovolatelka byla jakožto účastnice řízení před soudem slyšena) a který neprovedl výslech navrženého svědka, tj. směřují k označení vad exekučního řízení, případně námitka ad g/ ohledně podjatosti soudkyně označuje vadu tzv. zmatečnostní (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud by k uvedeným vadám řízení mohl přihlédnout pouze u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dluží se doplnit, že v důsledku neprovedeného důkazu výslechem svědka K. R., bývalého druha povinné a spoludlužníka exekvované pohledávky, odvolací soud (a soud prvního stupně) výsledek důkazu „nepředjímal“; soudy obou stupňů zcela přezkoumatelně vysvětlily, proč by takový důkaz (jeho výpovědní hodnota) nemohl být v exekučních poměrech (v řízení o zastavení exekuce) relevantní (bod 24 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, bod 15 in fine odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
15/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16/ Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
17/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu