Plný text
20 Cdo 213/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Michalem Roubíkem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalované Mrazo Tábor s.r.o., sídlem [adresa] identifikační číslo [IČO], pro vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově, pod sp. zn. 6 C 15/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 6. 2015, č. j. 15 Co 331/2015 - 129, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. 4. 2015, č. j. 6 C 15/2011-118, jímž odmítl podání odvolatele, doručené Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 28. 6. 2010, ohlášené jako „zaslání vylučovací žaloby na vyloučení prodávaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí“ (později identifikovaných jako „stavby stojící na pozemku č. 59, rozestavěné, nezkolaudované a nezapsané na LV č. [LV] pro obec a k. ú. B.“), a to pro formální i obsahové vady, které dovolatel, i přes výzvu soudu, neodstranil.
Dovolání podal dovolatel nejprve jakožto blanketní (dne 10. 7. 2015), v němž současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a poté, ač nadále nezastoupen (dne 1. 9. 2015), dovolání doplnil sdělením, že s usnesením odvolacího soudu „nesouhlasí“, a požadavkem, aby je Nejvyšší soud zrušil; co do přípustnosti dovolání uvedl, že ji „spatřuje v § 237 o. s. ř.“.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 6 C 15/2011-149, dovolateli přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu pro dovolací řízení zástupce – advokáta Mgr. et Bc. Michala Roubíka. Usnesení bylo odvolateli doručeno dne 22. 9. 2015 a jeho zástupci do datové schránky dne 21. 9. 2015; ten v podání ze dne 22. 9. 2015 uvedl toliko, že se s dřívějším dovoláním dovolatele „ztotožňuje“.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014 (čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), tj. včetně zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odmítl je podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které takový údaj neobsahuje, může být o něj doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele (§ 241 o. s. ř.) a požádal-li dovolatel před uplynutím dvouměsíční zákonné dovolací lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží mu tato lhůta až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
V daném případě tato lhůta skončila dne 22. 11. 2015 (§ 57 odst. 2 o. s. ř.).
Jde o lhůtu propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud k pozdějšímu doplnění dovolání již přihlížet nemůže.
Neodstraněné vady dovolání vyjmenované v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., tj. i vada spočívající v nedostatku vymezení, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představují překážku, pro niž nelze v řízení dále pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Ta nastala i v dané věci.
Ani jedno z původních vlastnoručních podání odvolatele totiž tuto podmínku řádného podání nesplňuje; pouhý poukaz na ustanovení § 237 o. s. ř., vtělený do v pořadí druhého podání dovolatele, samozřejmě nepostačuje.
Již jen nad tento rozhodný rámec se poznamenává, že údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se ani z druhého (již opožděného) doplnění dovolání dovolatelovým zástupcem – i kdyby k němu mohlo být přihlíženo (viz výše) – nepodává; argumentace tam vyjádřená zcela míjí rozhodný obsah napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž je – toliko – dovozený závěr o vadě dovolatelova původního návrhu v podobě jeho neurčitosti, resp. nesrozumitelnosti (promiscue návrh na vyloučení věci z exekuce a návrh na její zastavení pro nepřípustnost), zatímco zástupce dovolatele vychází z představy, že soud mylnou kvalifikací žaloby jako excindační ji nesprávně „zamítl jako nedůvodnou“. Nehledě na tento mimoběžný předpoklad, v doplnění dovolání se jen tvrdí, že odvolací soud rozhodl nesprávně, a že dovolací soud má rozhodnout oproti němu jinak, což splnění požadavku identifikovat podmínky přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. – ani v obecné poloze – nezakládá, a to očividně.
Výše předznačený závěr, že dovolání musí být odmítnuto, je tak odůvodněn; Nejvyšší soud pak rozhodl předsedou senátu a se stručným odůvodněním podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první, § 243f odst. 2 a 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. V. K. senátu