Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

20 Cdo 2162/2026

Téma · generováno AIPřípustnost dovolání ve sporu o přihlášenou pohledávku

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 26. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.2162.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Prodej movitých věcí a nemovitostí Exekuce Přípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Žalobce napadl rozhodnutí o pravosti pohledávky přihlášené do rozvrhu výtěžku exekuce. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, protože u většiny předložených otázek dostatečně nevymezil důvod přípustnosti dovolání. Návrhem na odklad vykonatelnosti se proto již nezabýval.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Procesní rozhodnutí bez meritorního výkladu. Dovolání bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, protože dovolatel u zbývajících právních otázek neurčil, které konkrétní hledisko přípustnosti podle § 237 o. s. ř. uplatňuje. Proti výroku o nákladech řízení navíc dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V posuzované věci dovolatel k předpokladu přípustnosti v úvodu dovolání vymezil hledisko tak, že otázky řešené odvolacím soudem „nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v jejich vzájemných souvislostech dosud vyřešeny, případně byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, k tomu však ohledně zbylých otázek v celém dovolání nijak neupřesnil, které z hledisek přípustnosti, na kterou konkrétní otázku uplatňuje.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když současně proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné ( § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. ).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

20 Cdo 2162/2026-712

USNESENÍ

Nejvyšší soud Č. republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce M. M., proti žalované S. B., za účasti vedlejšího účastníka T. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Ivonou Miechovou, advokátkou se sídlem [adresa] o popření pravosti pohledávky přihlášené do exekučního řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 61/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 36 Co 436/2025-663, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2025, č. j. 16 C 61/2018-585, výrokem I zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalované, a to jistina ve výši 2 351 309,39 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 351 309,39 Kč ve výši 7,5 % ročně ode dne 27. 11. 2013 do zaplacení, úrok ve výši 57 166,02 Kč a poplatek ve výši 5 600 Kč, nekrytá exekučním titulem, vzniklá na základě úvěrové smlouvy číslo [číslo smlouvy] ze dne 13. 5. 2003, uzavřené mezi Komerční bankou, a. s., jakožto věřitelem, a povinným P. L., jakožto dlužníkem, původně přihlášena věřitelem Sigma Consulting s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] PSČ 100 00, přihláškou ze dne 18. 4. 2014, kterou měl původně přihlášený věřitel nabýt smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 12. 2013 a posléze od něho žalovaná smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2014, není po právu a vylučuje se z uspokojení z rozdělované podstaty při rozvrhu v rámci exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. D. M., LL.M, Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX [č.] a nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 2010, č. j. 66 EXE [č.]. Výrokem II určil, že pohledávka žalované, a to úrok z prodlení, vypočtený ke dni 26. 11. 2013 ve výši 23 040,60 Kč, a dále požadovaný ve výši 25 % ročně z dlužné částky 2 351 309,39 Kč od 3. 10. 2012 do zaplacení, není po právu a vylučuje se z uspokojení z rozdělované podstaty při rozvrhu v rámci exekuce. Výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 131 270,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce a výrokem IV uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhradu nákladů soudního řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 190 085,90 Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně.

2. Vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 9. 2010, č. j. 66 EXE [č.], nařídil exekuci na majetek povinného P. L.. Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. D. M., LL.M., Exekutorský úřad Klatovy. Exekučním příkazem ze dne 18. 10. 2010, č. j. 120 EX [č.], soudní exekutor nařídil provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného.

3. Žalobce svou přihláškou pohledávky žalobce do exekuce prodejem nemovitostí ze dne 17. 3. 2014, přihlásil svou pohledávku vůči povinnému ve výši 5 900 000 Kč, která byla povinným uznána v exekutorském zápisu vydaném soudním exekutorem JUDr. M. Z., Exekutorský úřad Praha 3, dne 27. 10. 2011, sp. zn. 144 EZ 35/11. Exekučním příkazem ze dne 16. 11. 2011, č. j. 144 EX [č.], soudní exekutor zřídil exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného. Tuto pohledávku žalobce následně přihlásil i do dražby a opakované dražby (vyčíslení výše pohledávky žalobce ke dni dražby ze dne 29. 4. 2014 a ze dne 14. 4. 2015).

4. Usnesením soudní exekutor JUDr. D. M., LL.M. dne 28. 3. 2014, pod č. j. 120 EX [č.], vydal dražební vyhlášku o provedení elektronické dražby nemovitých věcí, konané dne 30. 4. 2014. Dle čl. IX. se mohou věřitelé povinného domáhat upokojení pohledávek, jestliže je přihlásí nejpozději do zahájení dražebního jednání a v přihlášce uvedou výši pohledávky a jejího příslušenství a prokáží je příslušnými listinami.

5. Do této dražby přihlásila svou pohledávku za povinným v celkové výši 3 337 574,62 Kč i společnost Sigma Consulting s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO]. Dle přihlášky měla pohledávka vzniknout na základě smlouvy o úvěru č. [číslo smlouvy] uzavřené dne 13. 5. 2003 mezi povinným P. L. a Komerční bankou, a. s. Komerční banka, a. s., pohledávku postoupila 30. 12. 2013 na společnost Sigma Consulting s. r. o.

6. Usnesením ze dne 4. 12. 2014, č. j. 120 EX 2950/10-255, soudní exekutor nařídil další dražební jednání na den 15. 4. 2015 dle § 336m odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť při původní dražbě nedošlo k zaplacení nejvyššího podání vydražitelem. Do této dražby přihlásila žalovaná jakožto právní nástupce společnosti Sigma Consulting s. r. o. svou pohledávku přihláškou totožného znění a příloh, pouze s novým vyčíslením v celkové výši 3 903 378,83 Kč, smluvní úrok z prodlení narostl na částku 1 489 303,42 Kč (přihláška žalované do elektronické dražby z 10. 4. 2015).

7. Usnesením ze dne 15. 5. 2015, č. j. 120 EX [č.], soudní exekutor rozhodl, že na místo přihlášeného věřitele Sigma Consulting s. r. o. vstupuje do řízení S. B., neboť na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 5. 2014 došlo ke změně přihlášeného věřitele a platba za postoupení byla uhrazena; návrh byl podán a postoupení doloženo exekutorovi dne 5. 8. 2014.

8. Žalovaná v souvislosti s předvoláním k jednání o rozvrhu rozdělované podstaty vyčíslila svou pohledávku v částce 5 557 347,83 Kč.

9. Soud prvního stupně poté vzal za prokázané uzavření platné smlouvy o úvěru, poskytnutí úvěru, délku a způsob splácení úvěru, přičemž po hmotněprávní stránce se jedná o nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále též jen „obch. zák.“), ve spojení se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Příslušenství posoudil dle § 262 odst. 4 obch. zák. ve výši dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., (dále též jen „obč. zák.“), a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. V řízení bylo dále prokázáno uzavření platné smlouvy zástavní a vznik zástavního práva k nemovitosti. Předmětná pohledávka byla postoupena na předchůdkyni žalované společnost Sigma Consulting s. r. o v souladu s § 524 a násl. obč. zák. a dále na žalovanou v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).

10. Následně uzavřel, že pohledávka je pravá ve vztahu k jistině úvěru ve výši 2 321 309,39 Kč ke dni uzavření úvěrového účtu a postoupení pohledávky, ve vztahu k úroku vyčíslenému Komerční bankou, a. s., ke dni 26. 11. 2013 před postoupením pohledávky ve výši 57 166,02 Kč, a vůči sjednaným poplatkům za správu úvěru a upomínky v celkové výši 5 600 Kč (neplatnost ujednání nebyla dlužníkem namítnuta a soud je shledal platnými), a dále že lze přiznat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny úvěru od 27. 11. 2013 do zaplacení, a ohledně těchto nároků proto žalobu na určení, že pohledávka není po právu, zamítl.

11. Naopak podle něho není po právu příslušenství vyčíslené ve výroku II rozsudku, a proto jej vyloučil z uspokojení z rozdělované podstaty při rozvrhu v rámci příslušné exekuce.

12. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil výrok I a II soudu prvního stupně, výrok III změnil jen co do výše částky, která činí 15 727,50 Kč a u výroku IV činí 35 520,50 Kč. Výrokem II určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, doplnil dokazování o obsah úředního záznamu o podání vysvětlení, která poskytla žalovaná P. Č. republiky dne 9. 2. 2022. Poté dovodil, že vzhledem k postoji insolvenčního správce a skutečnosti, že ve věci nebylo vydáno usnesení o změně věřitele, soud prvního stupně správně jednal s žalovanou. K námitce, že se vedlejší účastník mohl vyjádřil při jednání dne 7. 3. 2023, ačkoliv ještě účastníkem řízení nebyl, odvolací soud uvedl, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení nelze ztotožňovat s konečným úspěchem ve věci, možnost jeho vyjádření nedopadá na správnost klíčových skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. K žalobcově námitce, že postoupení pohledávky bylo simulované, kdy ji ve skutečnosti „koupil“ dlužník a prostřednictvím „bílých koní“ ji převedl na žalovanou, čímž měla zaniknout splynutím a nemohla být dále postupována, odvolací soud uvedl, že se tento závěr nepotvrdil (odst. 53 odůvodnění).

13. K námitce nezbytnosti předložení notářsky či úředně ověřených listin k prokázání postupnictví s ohledem na znění ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále „exekuční řád“), z čehož žalobce dovozoval, že v případě nepředložení takto kvalifikovaných listin nelze žalovanou považovat za osobu oprávněnou pohledávku přihlásit do exekučního řízení, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně rozlišil, že požadavek vtělený do § 36 odst. 4 exekučního řádu míří na přechod práva z exekučního titulu (změnu oprávněného), zatímco zde jde o přihlášku pohledávky do rozvrhu podle § 336f o. s. ř. V takovém případě je vyžadováno osvědčení zajištění a existence pohledávky, nikoliv nutně „kvalifikovaná“ postupní listina ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního řádu. Soud prvního stupně současně správně posoudil platnost postoupení z Komerční banky, a. s., na Sigma Consulting s. r. o., podle § 524 obč. zák., a dále ze Sigma Consulting s. r. o., na žalovanou podle § 1879 a § 1880 o. z., a konstatoval jeho splnění (odst. 54 odůvodnění).

14. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku o neplatnosti zástavní smlouvy a o nedostatečné identifikaci předmětu zástavy, stejně jako námitku týkající se řádného přihlášení pohledávky do dražby. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o spotřebitelské povaze poskytnutého úvěru.

15. Žalobce v dovolání, jež směřuje proti výroku I a závislém výroku o nákladech řízení, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jehož příčinou je nesprávné vymezení přezkumu v řízení podle § 267a o. s. ř. Přípustnost dovolání spojuje s vyřešením několika otázek procesního a hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v jejich vzájemných souvislostech dosud řešeny, popř. byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právě nevyřešení těchto právních otázek představuje rozhodující vadu napadeného rozhodnutí.

16. Uvedl, že podstatou projednávané věci není samotná existence pohledávky z úvěrové smlouvy ani přezkum procesního nástupnictví žalované v exekučním řízení, ale posouzení, zda pohledávka přihlášená žalovanou do rozvrhu výtěžku exekuce byla po právu a zda jí svědčilo hmotné právo k uplatnění. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pravomocné rozhodnutí vydané v exekučním řízení o procesním nástupnictví žalované brání tomu, aby se soud v řízení podle § 267a o. s. ř. zabýval námitkami dovolatele směřujícími proti hmotněprávnímu postavení žalované jako osoby, která přihlásila pohledávku do rozvrhu výtěžku exekuce. Na tomto nesprávném právním východisku odvolací soud vystavěl celé své rozhodnutí, a tak nezkoumal další právně významné okolnosti případu, přestože na jejich posouzení výsledek řízení bezprostředně závisel. Uvedl, že procesní nástupnictví je podle judikatury Nejvyššího soudu odvozeno od nástupnictví hmotněprávního, nikoliv naopak. Odvolací soud však ztotožnil otázku procesního nástupnictví s hmotněprávní existencí pohledávky.

17. V souvislosti s tím vymezuje dovolatel právní otázku, zda je soud rozhodující podle § 267a o. s. ř. povinen samostatně posoudit hmotněprávní legitimaci osoby, která přihlásila pohledávku do rozvrhu výtěžku exekuce, nebo může takový přezkum odmítnout pouze s odkazem na pravomocné rozhodnutí o procesním nástupnictví vydané v exekučním řízení.

18. Žalobce také odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl odpovídající právní hodnocení skutkových zjištění. Nezabýval se tím, zda žalovaná jednala vlastním jménem a na vlastní účet, zda jednala na účet P. L., zda šlo o některou z forem nepřímého zastoupení, zda skutkový stav nenaplňuje znaky zastřeného právního jednání, zda nebylo namístě posoudit institut fiduciárního nabytí práva, zda za splnění zákonných podmínek nepřicházela v úvahu aplikace institutu splynutí podle § 1993 o. z. a zda skutkový stav nevyžadoval posouzení z hlediska zákazu zneužití práva podle § 6 a 8 o. z.

19. V souvislosti s tím předkládá k posouzení právní otázku, zda je soud rozhodující podle § 267a o. s. ř. oprávněn bez dalšího uzavřít, že formální nabyvatel přihlášené pohledávky je jejím hmotněprávním nositelem, jestliže ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že pohledávku nabýval podle pokynů dlužník, na jeho účet a z prostředků opatřených dlužníkem, aniž by soud právně posoudil povahu takového vztahu a jeho důsledky pro posouzení, zda přihlášená pohledávka byla po právu.

20. Odvolací soud se podle dovolatele nezabýval v rozsahu odpovídajícím významu projednávané věci § 36 odst. 4 exekučního řádu. Uvedl, že požadavek listiny vydané nebo ověřené oprávněným orgánem není samoúčelnou formalitou, nýbrž je jeho účelem ochrana právní jistoty účastníků řízení. Odvolací soud se proto měl za situace, kdy žalobce zpochybňoval nabytí pohledávky žalovanou a ta odvozovala své oprávnění od smluvního postoupení pohledávky, řádně s významem § 36 odst. 4 exekučního řádu vypořádat.

21. Proto předložil dovolacímu soudu další právní otázku k posouzení, a to, zda je soud rozhodující v řízení podle § 267a o. s. ř. povinen se vypořádat s významem § 36 odst. 4 exekučního řádu pro posouzení oprávněnosti přihlášené pohledávky, jestliže osoba přihlašující pohledávku odvozuje své oprávnění od smluvního postoupení pohledávky a druhý účastník zpochybňuje způsob jejího nabytí, nebo může tuto námitku pominout s odkazem na předchozí procesní rozhodnutí o změně oprávněného.

22. Následně dovolatel vytýká odvolacího soudu, že neposoudil při závěru, že skutečný ekonomický zájem na nabytí pohledávky mohl svědčit jiné osobě než jejímu formálnímu nabyvateli, zda takové skutkové okolnosti nemají význam z hlediska zásady poctivosti a zákazu zneužití práva podle § 6 a § 8 o. z. V souvislosti s tím vymezuje otázku, zda soud může tuto otázku ponechat bez právního hodnocení (dovolání bod IX).

23. Dovolatel také od počátku namítal, že skutková zjištění učiněná soudy objektivně připouštějí více právních výkladů a že povinností soudu bylo tyto možné právní důsledky posoudit a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit. Odvolací soud se však omezil na konstatování, že žalovaná je formálním nabyvatelem pohledávky, jinou právní kvalifikaci nezmiňuje. Dovolatel odkazuje na § 1993 o. z. a namítá, že odvolací soud nevysvětlil, proč za daného skutkového stavu nemá toto ustanovení žádný význam.

24. V souvislosti s tím předkládá právní otázku, zda je soud povinen posoudit všechny právní důsledky skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vychází, včetně těch právních kvalifikací, které účastník řízení výslovně namítá a které skutková zjištění objektivně připouštějí, nebo může tyto možné právní důsledky ponechat bez jakéhokoli právního posouzení a odůvodnění.

25. Konečně dovolatel zmiňuje, že jím vytýkané vady mají ústavněprávní rozměr, neboť se dotýkají jeho práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. V doplnění dovolání z 10. 7. 2026 dovolatel dodal, že soudy nižších stupňů posoudily chybně otázku oprávněnosti žalované vymáhat pohledávku v době jejich rozhodování. Žalovaná totiž v průběhu řízení prokazuje, že pohledávku převedla na T. Š. V exekučním řízení však nedošlo k procesnímu nástupnictví z žalovaného na něho a žalovaná ani takové procesní nástupnictví nenavrhovala.

27. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

28. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

29. Žalobce předně namítá, že soud neposoudil hmotněprávní legitimaci osoby, která přihlásila pohledávku do rozvrhu výtěžku exekuce, přičemž pouze odkázal na pravomocné rozhodnutí o procesním nástupnictví vydané v exekučním řízení. Přehlíží však, že se soud prvního stupně (resp. odvolací soud) platností postupních smluv náležitě zabýval, když uzavřel, že pohledávka byla platně postoupena nejprve na společnost Sigma Consulting s. r. o. dle § 524 odst. 1 a 2 obč. zák., a následně na žalovanou dle § 1879 a 1880 odst. 1 o. z., přičemž postupovaná pohledávka byla vždy řádně vymezena tak, že ji nebylo možno zaměnit s jinou (byla uvedena její výše, právní důvod jejího vzniku i specifikace dlužníka), a na řádném postoupení pohledávky nic nezměnila ani skutečnost, zda je žalovaná osobou blízkou povinnému či nikoli (odst. 61 rozhodnutí soudu prvního stupně). Dospěl tedy k závěru, že postupní smlouvy jsou platné a svědčí jim hmotné právo.

30. Pokud se jedná o ostatní otázky vymezené dovolatelem, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání obsažená v § 237 o. s. ř. se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlel, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

31. V posuzované věci dovolatel k předpokladu přípustnosti v úvodu dovolání vymezil hledisko tak, že otázky řešené odvolacím soudem „nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v jejich vzájemných souvislostech dosud vyřešeny, případně byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, k tomu však ohledně zbylých otázek v celém dovolání nijak neupřesnil, které z hledisek přípustnosti, na kterou konkrétní otázku uplatňuje.

32. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když současně proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

33. Dovolatel též navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti již nezbýval.

34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2026

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací