Plný text
20 Cdo 2223/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu Brno-venkov, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinné I. A. M., pro 800,- Kč, prodejem movitých věcí povinné, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 77 E 19/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2010, č. j. 14 Co 419/2010 - 90, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2009, č. j. 77 E 19/2009 - 5, ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2010, č. j. 77 E 19/2009 - 53, opraveného usnesením ze dne 10. června 2010, č. j. 77 E 19/2009 - 62, nařídil podle rozhodnutí téhož soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 9 P 470/2002, k uspokojení pohledávky „oprávněného“ ve výši 800,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí „povinného“.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 12. 2010, č. j. 14 Co 419/2010 - 90, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně změnil jen tak, že 1) soud nařizuje výkon k uspokojení pohledávky „oprávněné“ prodejem movitých věcí „povinné“, a 2) že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, aniž byla při tomto úkonu zastoupena advokátem.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. prosince 2010, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009, a neshledal je přípustným.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) lze dovolání podat jen v případech uvedených v § 238a odst. 1 písm. c) až f) o. s. ř. S účinností od 1. 7. 2009 již toto ustanovení s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nepočítá [srov. § 238a odst. 1 písm. c) ve znění účinném do 30. 6. 2009]. Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle něhož je dovolání proti němu (za určitých podmínek) přípustné; takové nesprávné poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ČR proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž vyžadoval splnění podmínky obligatorního zastoupení povinné v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2012
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu