Plný text
20 Cdo 2325/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné S. K., proti povinnému D., v. d. \"v likvidaci\", zastoupenému advokátem, pro 613 801,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 Nc 10082/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2005, č.j. 9 Co 1710/2005-81, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2005, č. j. 9 Co 1710/2005-81 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2005, č. j. 92 Nc 10082/2002-74, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud zrušil usnesení ze dne 22. 8. 2005, č.j. 92 Nc 10082/2002-74 (jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 5. 7. 2002, č.j. 92 Nc 10082/2002-4) a řízení o tomto návrhu zastavil (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). S odvolacími námitkami povinného se krajský soud vypořádal závěrem, že podání povinného, formálně označené jako odvolání do nařízení exekuce, bylo možné po obsahové stránce posoudit jako návrh na zastavení exekuce; soud prvního stupně však nemohl o návrhu povinného na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.), věcně rozhodnout, neboť vymáhaná pohledávka oprávněné byla plně uspokojena, čímž došlo zároveň i ke skončení exekuce; proto z důvodů existence neodstranitelného nedostatku podmínek řízení odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a řízení o zastavení exekuce zastavil (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – namítá povinný, že krajský soud tím, že po zrušení zamítavého rozhodnutí okresního soudu zastavil řízení o zastavení exekuce, které v podstatě nebylo zahájeno k návrhu povinného, mu odepřel právo na přezkoumání usnesení o nařízení exekuce odvolacím soudem a též „jakoukoliv obranu proti tomuto nařízení.“ Pokyn odvolacího soudu, aby soud prvního stupně posoudil odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce jako návrh na její zastavení, vedl k tomu, že usnesení o nařízení nabylo právní moci a v důsledku toho došlo k provedení exekuce. O podání povinného mělo být přitom rozhodováno jako o odvolání, neboť v něm bylo namítáno, že nebyly splněny podmínky pro nařízení exekuce. Zvolený postup odvolacího soudu je podle povinného „odmítnutím spravedlnosti.“ Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání se vyjádřila oprávněná s tím, že souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který posoudil původní odvolání povinného jako návrh na zastavení exekuce. Tzv. odvolání povinného bylo navíc podáno opožděně a i z tohoto důvodu soudu nezbylo, než podání posuzovat jako návrh na zastavení exekuce.
Dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je důvodné.
Předpokladem pro nařízení exekuce je vykonatelné rozhodnutí; jeho neexistence je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Jestliže povinný z tohoto důvodu návrh podal, zpochybňuje listinu, kterou oprávněná prokazovala splnění vzájemné povinnosti (§ 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), resp. bylo-li jeho podání označené jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce soudy takto posuzováno, nemůže skutečnost, že exekuce již byla provedena, být důvodem k zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, popř. k zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce. Tak je tomu jen tehdy, je-li podán návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., což vyplývá i z tohoto ustanovení (dále srov. např.rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10, ročník 2007 pod č. 95, nebo ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006).
Dospěl-li odvolací soud k názoru jinému, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Nejvyšší soud je proto zrušil; jelikož se důvody zrušení vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, který z důvodu skončení exekuce návrh povinného zamítl, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne okresní soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu