Plný text
20 Cdo 355/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných 1) M. P. (právní nástupce oprávněného K. P. a 2) Z. P., proti povinnému K. Š., zastoupenému Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem Svornosti 2, [PSČ obec] – Město, pro peněžité plnění, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, vedené u soudního Okresního soudu ve Frýdku - Místku, pod sp. zn. 28 EXE 4092/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2015, č. j. 9 Co 33/2015-85, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (stručně dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soud ve Frýdku – Místku ze dne 5. 10. 2010, č.j. 28 EXE 4092/2010-19, kterým byla nařízena exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí – platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku, č.j. RO 1423/200-5 ze dne 30. 6. 2000 k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 100.000 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 12.025 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu exekuce stanoveny exekutorem podle § 44 odst. 3 exekučního řádu.
Povinný v podaném dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že doručení oznámení o postoupení pohledávky jiné osobě není pro rozhodnutí o nařízení exekuce významné, a stejně tak polemizuje s názorem, že zde není relevantní námitka, že vymáhaná pohledávka zanikla narovnáním. Má tím za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. zakládá na tvrzení, že jeho nesouhlasem otevřená otázka má být posouzena jinak, než jak učinil Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 916/2004, a to se zřetelem k ustanovení § 526 odst. 1 a § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. čl. II, bod 1, a contr. bod 7., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 26. 2. 2015.
Přípustnost dovolání, je-li dovolatelem spatřována v požadavku jiného posouzení právní otázky dovolacím soudem dříve vyřešené (srov. § 237 o. s. ř.), je založena toliko tehdy, pokud na základě jím předložené právní argumentace dospěje dovolací soud k závěru, že v dřívějších rozhodnutích vtělené právní názory je nutné podrobit revizi.
V daném případě k takovému závěru dovolací soud nedospěl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela konformní nejen s rozhodnutím, na které dovolatel (viz výše) poukazuje, nýbrž i s mnoha rozhodnutími dalšími (viz kupříkladu usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 916/2004), a bezezbytku reflektuje i rozhodné názory exekuční doktríny.
Platí tedy, co vícekrát řečeno, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se povinný nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva v titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. (§ 36 odst. 4 exekučního řádu) předložených; okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) třetí osobě, zkoumá soud výkonu rozhodnutí, až ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), zatímco při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) rozhodná není. Odkazy odvolatele na některá hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku na tom nemohou nic změnit.
Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud cokoli měnit.
Jelikož však jen úsudek opačný by byl způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost se zaznamenává, že rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 4973/2015 či sp. zn. 29 Cdo 943/2012 se dané materie netýkají, neboť se vztahují k jiným stadiím exekučního řízení, jmenovitě k postupům dle ustanovení § 107a o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.