Usnesení ze dne 13. 10. 2010
Plný text
20 Cdo 4468/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné Wolf Naturprodukte GmbH (dříve Heribert Wolf Handels GmbH), se sídlem v Grazu, Eduard-Richter-Gasse 19, Rakouská republika, s adresou pro doručování v České republice: Mgr. Vlastimil Šopák, advokát se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné SEWAR spol. s r. o., se sídlem v Šanově, Zahradní 320, o uznání vykonatelnosti a nařízení exekuce pro 33 757,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 4849/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 20 Co 21/2008-23, takto:
I. Řízení se přerušuje.
II. Nejvyšší soud žádá na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) Soudní dvůr EU o odpověď na následující předběžnou otázku: Je třeba čl. 66 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), vykládat tak, že pro založení působnosti nařízení Brusel I je nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státu, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí?
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy
1) Návrhem došlým Okresnímu soudu ve Znojmě dne 21. 5. 2007 se oprávněná domáhala na základě čl. 38 a násl. nařízení Brusel I, aby rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu (Rakousko) dne 15. 4. 2003, pod sp. zn. Cg 193/02, bylo prohlášeno za vykonatelné na území České republiky. Oprávněná se dále domáhala, aby na základě citovaného rakouského rozhodnutí byla Okresním soudem ve Znojmě nařízena exekuce na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 33.575,86 EUR s příslušenstvím ve výši 5 % ročně od 18. 3. 2002 do zaplacení a pro náklady předchozího řízení ve výši 2.629,10 EUR. Za tímto účelem oprávněná předložila písemnosti vyžadované v čl. 53 nařízení Brusel I.
2) Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 8 Nc 4849/2007, návrh oprávněné zamítl. V odůvodnění s odkazem na čl. 66 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I uvedl, že v řízení nelze postupovat podle tohoto nařízení, neboť Česká republika je nařízením Brusel I vázána až ode dne 1. 5. 2004. Jelikož neexistuje mezinárodní smlouva, kterou by bylo možno v daném případě použít, okresní soud ve věci uznání a výkonu rozhodnutí rakouského soudu postupoval podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Svoji místní příslušnost okresní soud dovodil na základě § 37 odst. 1 ZMPS a § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, a dále postupoval podle § 63 a § 64 ZMPS. Předně shledal, že na rakouském rozhodnutí chybí doložka právní moci a vykonatelnosti. Rozhodnutí rakouského soudu, které je rozsudkem pro zmeškání, není možné vykonat také proto, že lze dovodit, že povinné byla odňata možnost řádně se účastnit řízení u rakouského soudu. Z potvrzení Zemského soudu v Grazu totiž vyplývá, že návrh na zahájení řízení byl povinné doručen dne 15. 4. 2003, přičemž téhož dne bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Z potvrzení tak není patrno, zda měla povinná čas k přípravě na jednání a zda jí bylo rozhodnutí řádně doručeno. I kdyby však tyto podmínky byly splněny, okresní soud dospěl k závěru, že rakouské rozhodnutí nelze vykonat, neboť není dána vzájemnost.
3) K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 20 Co 21/2008, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze postupovat podle nařízení Brusel I, neboť Česká republika je tímto nařízením vázána až od 1. 5. 2004, kdy se stala členem Evropské unie a kdy pro ni nařízení Brusel I vstoupilo v platnost (srov. čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I). Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož výkonu rakouského rozhodnutí nelze dosáhnout ani podle § 63 a § 64 ZMPS, neboť mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla uzavřena dohoda o vzájemnosti uznání a výkonu rozhodnutí.
4) Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala oprávněná dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že rozhodnutí rakouského soudu nemůže být v České republice prohlášeno za vykonatelné podle nařízení Brusel I, protože bylo vydáno dříve, než toto nařízení vstoupilo pro ČR v platnost (dnem vstupu ČR do Evropské unie 1. 5. 2004). Oprávněná prosazuje, že čl. 66 nařízení Brusel I je třeba interpretovat tak, že rozhodujícím dnem je den, kdy se nařízení stalo platným obecně (tj. 1. 3. 2002), a nikoli den, kdy se nařízení stalo platným v konkrétním členském státě. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Použitelné vnitrostátní právo
5) Podle § 37 odst. 1 ZMPS „pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, „je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.“ Místní příslušnost soudu pro případ návrhu na nařízení exekuce je upravena zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, který ve svém § 45 odst. 2 mj. stanoví, že „je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo.“
6) Podle § 63 ZMPS mají „rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1 [...] v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moc a byla-li uznána československými orgány.“ Ustanovení § 1 ZMPS přitom vymezuje účel zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, tj. „stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.“
7) Podle § 64 ZMPS „cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže: [...] c) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou; d) uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku; e) není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti českému občanu nebo právnické osobě.
III. Použitelné právo Evropské unie
8) Čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I stanoví: „Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vypracované po vstupu tohoto nařízení v platnost.“
9) Čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I stanoví: „Pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se uznají a vykonají podle kapitoly III, a) pokud bylo řízení zahájeno v členském státě původu až poté, co Bruselská nebo Luganská úmluva vstoupila v platnost jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě; b) ve všech dalších případech za předpokladu, že soud byl příslušný podle pravidel, která se shodují s pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v kapitole II nebo v dohodě uzavřené mezi členským státem původu a dožádaným členským státem, která byla platná v době zahájení řízení.“
10) Čl. 76 nařízení Brusel I stanoví: „Toto nařízení vstupuje v platnost dnem 1. března 2002. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.“
IV. Odůvodnění předložené otázky
11) S ohledem na skutečnost, že uvedený exekuční titul (rozhodnutí Zemského soudu v Grazu), jehož uznání a výkonu se oprávněná domáhá, byl vydán po vstupu v platnost nařízení Brusel I v členském státě původu (tj. po 1. 3. 2002 v Rakousku), avšak před vstupem v platnost tohoto nařízení v České republice (tj. před 1. 5. 2004), stojí Nejvyšší soud před otázkou, zda lze s ohledem na časovou působnost nařízení Brusel I v projednávané věci postupovat podle tohoto nařízení nebo zda je nezbytné na projednávanou věc vztáhnout normy vnitrostátního práva.
12) Podle čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost. Bylo-li nalézací řízení zahájeno za účinnosti nařízení Brusel I, lze rozhodnutí v něm vydané uznat a vykonat podle tohoto nařízení. Nalézací řízení před Zemským soudem v Grazu, v rámci něhož byl předmětný exekuční titul vydán, však bylo zahájeno před vstupem v platnost tohoto nařízení v České republice. Na projednávanou věc proto dopadá čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I, podle něhož, bylo-li řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni, se za určitých [pod písmeny a) a b) vyjmenovaných] podmínek uznají a vykonají v režimu nařízení Brusel I.
13) Je však otázkou, zda Nejvyšší soud může v režimu nařízení Brusel I uznat a vykonat rozhodnutí rakouského soudu, které bylo vydáno po vstupu v platnost tohoto nařízení v Rakousku (tj. po 1. 3. 2002), avšak před vstupem v platnost nařízení Brusel I v České republice (tj. před 1. 5. 2004). Z dikce čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I totiž podle názoru Nejvyššího soudu nelze jednoznačně určit, zda formulace „pokud však bylo řízení zahájeno v členském státě původu přede dnem vstupu tohoto nařízení v platnost, rozhodnutí, která byla vydána po tomto dni [...].“ míří na platnost nařízení Brusel I v členském státě původu nebo na platnost nařízení Brusel I v členském státě, v němž je požadováno uznání a výkon rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud předkládá Soudnímu dvoru předběžnou otázku uvedenou ve výroku II.
14) Podle názoru Nejvyššího soudu je přitom pro použitelnost nařízení Brusel I z hlediska jeho časové působnosti nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné na území obou dotčených států, tj. jak státu původu (jehož soud rozhodnutí vydává), tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí. Pouze v takovém případě je totiž naplněna z pohledu státu uznání a výkonu podmínka čl. 66 odst. 2 nařízení v tom, že je nařízení platné v době vydání rozhodnutí.
15) Ačkoli Nejvyšší soud výše uvedl svůj názor na možné řešení předkládané předběžné otázky, toto řešení postrádá jasnost a nepochybnost nezbytnou pro to, aby odpadla jeho povinnost obrátit se s otázkou výkladu práva Evropské unie na Soudní dvůr (čl. 267 odst. 3 SFEU). V konkrétním případě je výklad nařízení Brusel I nezbytný pro korektní aplikaci práva Evropské unie v projednávané věci a zároveň není dána žádná z výjimek z povinnosti vnitrostátního soudu posledního stupně předložit předběžnou otázku podle rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a L. G. SpA v. Ministero della sanita, ECR 1982, s. 3415. K řešení předložené otázky neexistuje přiléhavá dřívější judikatura Soudního dvora, ze které by bylo možno výklad práva Evropské unie bez dalšího najisto dovodit (acte éclairé). Z důvodů nastíněných v bodě 13 předkládaného usnesení se pak podle názoru Nejvyššího soudu nejedná ani o řešení naprosto jasné (acte clair).
V. Přerušení řízení
16) Protože bylo rozhodnuto o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, Nejvyšší soud zároveň přerušil řízení podle § 243c odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
17) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r. předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 25. 7. 2012
Plný text
20 Cdo 4468/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Wolf Naturprodukte GmbH (dříve Heribert Wolf Handels GmbH), zapsané v obchodním rejstříku vedeném Zemským soudem pro civilně právní věci v Grazu vložka FN 39400 t, se sídlem v Grazu, Eduard-Richter-Gasse 19, Rakouská republika, s adresou pro doručování v ČR: Mgr. Vlastimil Šopák, advokát se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné SEWAR spol. s r. o., se sídlem v Šanově, Zahradní 320, o uznání vykonatelnosti a nařízení exekuce pro 33 757,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 4849/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 20 Co 21/2008-23, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud výrokem I. napadeného rozhodnutí potvrdil usnesení ze dne 25. 10. 2007, č. j. 8 Nc 4849/2007-12, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněné, aby rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu, Rakousko, dne 15. 4. 2003 pod sp. zn. 22 Cg 193/02 bylo prohlášeno na území České republiky za vykonatelné, a dále aby byla nařízena exekuce na majetek povinné podle výše uvedeného rozhodnutí k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 33 575,86 EUR s blíže specifikovaným příslušenstvím, a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud ve výroku II. také žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto řízení, v němž má být vykonáno rozhodnutí rakouského soudu vydané dne 15. 4. 2003, nelze postupovat podle předpisů Evropské unie, konkrétně podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“), neboť Česká republika je tímto nařízením vázána až od 1. 5. 2004, kdy se stala členem Evropské unie a kdy pro ni toto Nařízení vstoupilo v platnost (viz čl. 66 Nařízení). Odvolací soud shledal správným i závěr soudu I. stupně, že výkonu rakouského rozhodnutí nelze dosáhnout ani podle § 63 a § 64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“), neboť mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla uzavřena dohoda o vzájemnosti uznání a výkonu rozhodnutí.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem soudů, že rozhodnutí rakouského soudu nemůže být v ČR prohlášeno za vykonatelné podle Nařízení, protože bylo vydáno dříve, než toto Nařízení vstoupilo pro ČR v platnost (dnem vstupu ČR do Evropské unie 1. 5. 2004). Prosazuje, že čl. 66 Nařízení je třeba interpretovat tak, že rozhodujícím dnem je den, kdy se nařízení stalo platným a účinným obecně (tj. 1. 3. 2002), a nikoli den, kdy se nařízení stalo platným a účinným v konkrétním členském státě. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění účinném do 31. 10. 2009, neboť napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam daný tím, že ve věci byla ohledně výkladu čl. 66 odst. 2 Nařízení předložena Soudnímu dvoru Evropské unie předběžná otázka.
Dovolání není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože takové vady nebyly namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud dovolací námitkou, že výše označený exekuční titul rakouského soudu je v České republice vykonatelný.
Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 21. 6. 2012 – věc – C-514/10, uzavřel, že článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě.
Exekučním titulem je v souzené věci rozhodnutí vydané Zemským soudem pro věci civilní v Grazu (Rakouská republika) ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 22 Cg 193/02, tedy rozhodnutí, které bylo vydáno dříve, než Nařízení vstoupilo v České republice v platnost (1. 5. 2004).
Závěr odvolacího soudu (byť jej opírá o výklad čl. 66 odst. 1), že v dané věci nelze postupovat podle Nařízení, je proto správný.
Rovněž otázku vzájemnosti (§ 64 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb.) při uznávání a výkonu rozhodnutí rakouských soudů v civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 posoudily soudy obou stupňů správně a v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4032/2007).
Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Oprávněná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, povinné (podle obsahu spisu) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012