Plný text
20 Cdo 4968/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné OCU MANAGEMENT LTD., se sídlem J. K. Avenue, 2nd Floor 16, 1087, Nicosia, Kyperská republika, registrační číslo 292285, zastoupené JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti povinnému O. K., zastoupenému JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v [adresa] za účasti manželky povinného Mgr. V. K., pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 17 E 2/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 17 Co 277/2015-232, takto: I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 17 Co 277/2015-232, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. února 2015, č. j. 17 E 2/2015-65, o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci ve výlučném vlastnictví manželky povinného, a to k pozemku st. p. č. 164, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 162 m2, jehož součástí je stavba Č., č. p. rodinný dům (orná půda o výměře 988 m2), a dále k pozemku parc. č. [parcela], orná půda, o výměře 988 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. [LV] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, pro obec a katastrální území Č., podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 13 CM 204/2009-13, k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 3 000 000 Kč s úrokem ve výši 6 % ročně z částky 3 000 000 Kč od 5. dubna 2007 do zaplacení a náhradu nákladů nalézacího řízení v částce 684 500,50 Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v posuzované otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolací soud již dříve uvedl, že splnění podmínky, že (právě) oprávněné svědčí právo z titulu (že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, okolnost, zda před zahájením nebo v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, však může šetřit - logicky, jakož i z principů exekučního řízení - jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo (ostatně viz též ustanovení § 526 odst. 1, 2 event. § 530 obč. zák.); k tomu je třeba zdůraznit, že se tak může stát jen za předpokladu procesních úkonů, které účastníkům exekučního řízení podle jejich postavení v řízení (a tomu odpovídajícím možnostem tvrzení a povinnostem tvrzené osvědčit, doložit, prokázat apod.) příslušejí, a jež jsou jim – v tom kterém stadiu exekučního řízení – vyhrazeny. Při nařízení exekuce se povinná osoba nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak nežli zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele oprávnění v titulu, nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního řádu (§ 256 odst. 2 o. s. ř.) předložených, přičemž okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) třetí osobě, zkoumá soud výkonu rozhodnutí, je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo) ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. 20 Cdo1512/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 916/2004).
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud se řádně nezabýval podrobnou právní úpravou dobrovolné likvidace a výmazu společnosti ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, či vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu vadné hodnocení důkazů ohledně účetních dokumentů postupitele, nelze než dospět k závěru, že dovolatel nevymezil dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť podstata uvedených námitek spíše spočívá v jeho nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu, a představuje tak jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
V dovolacím řízení proto nelze pokračovat a dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.