Plný text
20 Cdo 5432/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné MBMS, a.s., se sídlem [adresa] IČ [IČO], proti povinné KRÁLOVOPOLSKÉ, a.s., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, pro 3.097.698,78 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2081/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2008, č. j. 20 Co 160/2008 - 257, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 11. 2007, č. j. 96 Nc 2081/2004 - 234, kterým Městský soud v Brně zastavil exekuci na majetek povinné nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 2. 10. 2007, č. j. 96 Nc 2081/2004 - 226, a jímž rozhodl o nákladech řízení o zastavení exekuce, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2009, k němuž exekutor podal návrh, neboť oprávněná nesložila ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy exekutora ze dne 18. 10. 2007, která jí byla doručena dne 31. 10. 2007, zálohu na náklady exekuce ve výši 11.900,- Kč.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů ignorovaly její návrhy ze dne 7. 3. 2007 a ze dne 8. 10. 2007 na zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 103 a § 104 o. s. ř., neboť oprávněná „dosud nedisponuje vykonatelným soudním rozhodnutím, kterým by prokázala nárok na exekuci částky 3.097.698,78 Kč s příslušenstvím“. Řízení proto není možno zastavit podle § 55 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž „pouze zastavením řízení o exekučním návrhu tvrzené oprávněné ve smyslu § 52 exekučního řádu a § 103 a § 104 o. s. ř.“. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že povinná není k jeho podání subjektivně oprávněna.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Nelze přitom brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná, újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Stejný názor pak Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154.
Jestliže v této věci bylo výrokem I. napadeného usnesení odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce podle § 55 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, je zřejmé, že povinné tím nebyla - objektivně vzato - způsobena újma na jejích právech odstranitelná „zrušením“ uvedeného výroku. Povinná proto není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti tomuto výroku. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a 151 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu