Plný text
20 Cdo 771/2026-96
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce P. D., zastoupeného Mgr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o zaplacení 270 900,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 C 256/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2025, č. j. 54 Co 259/2025-74, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2025, č. j. 54 Co 259/2025-74, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. května 2025, č. j. 43 C 256/2024-50, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, č. j. 54 Co 259/2025-74, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 5. 2025, č. j. 43 C 256/2024-50, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 270 900, 12 Kč s úroky z prodlení vždy ve výši 15 % ročně z částky 500 105,12 Kč od 15. 2. 2024 do 24. 5. 2024, z částky 120 849,12 Kč od 25. 5. 2024 do zaplacení a z částky 150 051 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II); zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Ve shodě se soudem prvního stupně (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) vyšel odvolací soud ze zjištění, že se žalobce (poškozený z předchozího „nalézacího“ řízení) formou poddlužnické žaloby domáhá po žalované pojišťovně, aby za povinného, který dne 22. 2. 2023 způsobil dopravní nehodu s následkem újmy žalobce na jeho zdraví, uhradila poškozenému částku přiznanou v trestním řízení adhezním výrokem Obvodního soudu pro Prahu 10 (rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 3 T 164/2023 - dále rovněž „exekuční titul“) z titulu náhrady škody vůči povinnému (jenž byl uznán vinným pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti). Pro úspěšnost poddlužnické žaloby je podstatné, aby věřitel disponoval vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem, aby tato pohledávka byla zkrácena (např. v důsledku nečinnosti dlužníka) a aby měl povinný svého poddlužníka. V posuzované věci tedy žalobce má vůči povinnému exekuční titul, který použil v exekučním řízení.
3/ K rozhodné dopravní nehodě došlo za účinnosti zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 1. 4. 2024, tj. k datu jeho zrušení (dále „ZOPV“), a na základě uvedeného zákona vzniklo povinnému coby pojištěné osobě právo, aby za něj žalovaná jakožto pojistitel zaplatila poškozenému vzniklou újmu či škodu (viz obdobně § 2861 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Takto sice vzniká poškozenému právo domáhat se plnění přímo proti pojišťovně škůdce, nevzniká však právo pojištěného požadovat pojistné plnění pro sebe, tj. povinný nemá vůči pojišťovně pohledávku, kterou by bylo možné plnit přímo oprávněnému. Jelikož žalovaná nebyla účastnicí adhezního řízení, není pro ni exekuční titul závazný (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Nevznikla-li z hmotněprávního vztahu mezi škůdcem (povinným) a žalovanou žádná pohledávka vůči žalované, nemůže být proti ní směřující poddlužnická žaloba úspěšná.
4/ Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předestřel právní otázku, zda v řízení o poddlužnické žalobě má povinný škůdce pohledávku za pojistitelem (žalovanou), „aby v případě pojistné události“ podle ZOPV „za něj pojistitel plnil v mezích pojistné smlouvy“, ZOPV a o. z. „při poddlužnické žalobě“ podle § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Soudy obou stupňů tuto otázku posoudily nesprávně, ačkoli v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání je poddlužnická žaloba běžně aplikovatelná (s odkazem dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 2457/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4174/2018). Na posuzovanou věc dovolatel nezjistil „přímo odpovídající“ rozhodovací praxi, proto uvažoval „analogicky v podobných případech, především pracovněprávní judikatury“. Na základě teleologického výkladu pojištění odpovědnosti došlo k rozšíření výlučné ochrany poškozeného i na pojištěného škůdce, k čemuž žalobce připomněl i výklad historický. V důsledku řešení ohlášené právní otázky byl oprávněný žalobce „postaven před více či méně nejistý osud jeho pohledávky za povinným pojištěným škůdcem“, neboť pohledávka oprávněného za povinným sice trvá, „avšak povinnému vůči poddlužníku možným vlivem jednání oprávněného v částce uplatněné poddlužnickou žalobou zanikla“. Takový „stav neodpovídá smyslu pojištění, smyslu zákona, zásadě pacta sunt servanta, jakož i ochraně poškozeného a pojištěného v případě pojistných událostí. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce plnění pojistného za škodu způsobenou provozem vozidla na základě poddlužnické žaloby přípustné, neboť v těchto poměrech uvedenou otázku dovolací soud ve své rozhodovací praxi doposud neřešil (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné.
6/ Poddlužnická žaloba představuje prostředek, kterým zákon svěřuje dlužníku povinného provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, jak mu ukládá usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, je oprávněný na základě ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat, a vzniká mu tak formální nárok na plnění od poddlužníka. Okamžikem doručení exekučního příkazu poddlužníkovi vzniká oprávněnému tzv. úkojné právo, z jehož titulu je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, avšak jen tehdy, měl-li podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. v okamžiku doručení exekučního příkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 4896/2017).
7/ Se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je dále namístě připomenout, že nárok oprávněného vůči poddlužníkovi není nárokem hmotněprávním, nýbrž vychází z práva procesního. V řízení o poddlužnické žalobě je tedy předmětem sporu pouze nárok z právního poměru, který je tvrzen v návrhu na nařízení exekuce a který je nařízenou exekucí přikázán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 1287/2011). Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného (poddlužníkovi), jenž proto rovněž nese za provedení souladné se zákonem odpovědnost. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele, tj. tím, že k pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem) vznikne tzv. úkojné právo, se nic nemění na hmotněprávních vztazích týkajících se přikázané pohledávky. Z pohledu hmotného práva je proto věřitelem dlužníka nadále povinný (oprávněný nevstupuje na místo povinného do hmotněprávního vztahu vůči poddlužníkovi, ale je pouze oprávněným příjemcem daného plnění místo povinného) a stále stejný je rovněž předmět, obsah a titul této pohledávky. Vyplatí-li ovšem dlužník povinného (poddlužník) přikázanou pohledávku oprávněnému, zprostí se tím v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči věřiteli (povinnému). Naopak, jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Poddlužník je ovšem povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku jen tehdy, měl-li by podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či kdy mu byl doručen exekuční příkaz. Není podstatné, že pohledávka povinného vůči poddlužníku ještě (případně) nebyla splatná nebo měla z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže přikázaná pohledávka do té doby zanikla, nedosáhne oprávněný z titulu tzv. úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025, sp. zn. 20 Cdo 3450/2024).
8/ Podle § 6 odst. 2 písm. a) ZOPV nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením.
9/ Pojištění podle ZOPV je tedy ex lege obligatorním pojištěním odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel. Obecnou zásadou a smyslem tohoto typu pojištění je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za tuto osobu poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu její povinnosti hradit škodu. ZOPV oproti předchozí právní úpravě (vyhlášce č. 492/1991 Sb. účinné do 31. 12. 1999) možnosti uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli rozšířil, resp. stanovil je jako vedoucí princip. Tento přímý nárok má charakter originárního práva poškozeného na pojistné plnění založené zvláštním právním předpisem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013, publikovaný pod číslem 47/2017 Sb. rozh. obč.). Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, a ze dne 18. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, publikované pod číslem 93/2008 Sb. rozh. obč. a číslem 71/2015 Sb. rozh. obč.). Ustanovení § 6 odst. 2 ZOPV pak stanoví jednotlivé nároky, od kterých se odvíjí pojistné plnění a jeho výše. Tyto nároky je třeba u pojistitele uplatnit a prokázat. Přitom se tak děje přímo u něj a je nerozhodné, zda poškozený nárok uplatnil v soudním řízení či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2021).
10/ Oprávnění poškozeného uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, na straně druhé neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil místo škůdce jeho pojistitel, který za vzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění, aniž by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 ZOPV tehdy, jestliže poškozenému vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, uveřejněný pod číslem 64/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022).
11/ Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí opíral o nález Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 3456/15, v němž se Ústavní soud zabýval povahou adhezního (trestního) řízení a požadavky na rozhodnutí trestního soudu, jímž byl poškozenému vůči obžalovanému přiznán nárok na náhradu škody. Zmínil-li Ústavní soud v uvedeném nálezu, že výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení (výrok exekučního titulu) není závazný pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit, nelze z takového závěru dovozovat, že pojistitel není povinen plnit z jiného právního důvodu. V řízení o poddlužnické žalobě je totiž nerozhodné, že pojistitel (poddlužník) z titulu odpovědnosti z provozu vozidla nenese odpovědnost za škodu poškozenému přiznanou (zde v trestním /adhezním/ řízení) exekučním titulem (což shodně s Ústavním soudem judikoval ve své rozhodovací praxi dovolací soud); podstatné je, zda pojistitel měl ke dni doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či exekučního příkazu platební povinnost z titulu závazku vůči pojištěnému (ve vykonávacím nebo exekučním řízení vůči povinnému) z pojistné smlouvy. Taková povinnost koresponduje s právem pojištěného podle § 6 odst. 2 písm. a) ZOPV, jinak řečeno jde o povinnost pojistitele plnit pojistné na pojistnou událost uvedenou v pojistné smlouvě, tj. škodní událost. Skutečnost, že pojistitel uvedenou povinnost splní za pojištěného škůdce úhradou přímo poškozenému, nic nemění na originálním právním důvodu pojistitele vůči povinnému. Pojistné tudíž (nicméně) nemusí reparovat celou škodu (v posuzovaném případě škodu na zdraví žalobce způsobenou provozem vozidla pojištěného - povinného), neboť rozsah pojistného plnění je dán nejen pojistnou smlouvou a všeobecnými pojistnými podmínkami, ale rovněž limitovanou pojistnou částkou, případně dohodnutou procentní spoluúčastí pojištěného či výší minimální škody.
12/ Protože se odvolací soud v napadeném rozsudku otázkou povinnosti pojistitele vůči pojištěnému škůdci (povinnému v exekučním řízení) v poměrech poddlužnické žaloby v naznačených širších souvislostech důkladně nezabýval, čímž se odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, nemůže být jeho závěr správný, resp. rozsudek nelze v řešené rozhodné otázce přezkoumat. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušuje, zároveň ruší i předcházející (odvolacím soudem potvrzený) rozsudek soudu prvního stupně, pro něž platí stejný kasační důvod, a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
13/ V dalším řízení bude soud povinen mimo jiné zkoumat konkrétní (smluvní a zákonné) podmínky, které musí být splněny za účelem plnění pojistného za škodu způsobenou pojištěným (povinným z exekučního titulu) provozem vozidla. Teprve následně (na tomto skutkovém základě) lze učinit právní závěr, zda a v jakém rozsahu svého závazku byl (je) pojistitel (žalovaná pojišťovna) v pozici poddlužníka. Stále je nutno mít na paměti, že v kontextu poddlužnické žaloby je relevantní smluvní vztah mezi pojistitelem coby poddlužníkem a pojištěným coby povinným z exekučního řízení vedeném přikázáním jiné pohledávky. Vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu jsou soudy obou stupňů v posuzované věci vázány (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
14/ Jelikož se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2026
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu