Plný text
20 Cdo 823/2026
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné KABKA3 s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti povinné R. O., pro 266 245 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 09048/17, o návrhu navrhovatele České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], na změnu účastníka řízení na straně oprávněného, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2025, č. j. 25 Co 200/2025-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. L. J., Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne 17. června 2025, č. j. 203 Ex 09048/17-47, odmítl návrh navrhovatele na změnu účastníka řízení na straně oprávněného. Navrhovatel uváděl, že jemu, jakožto novému věřiteli, připadla směnka vystavená na částku 266 245 Kč, jejímž příjemcem byl oprávněný a výstavcem povinná. Směnka byla složena do soudní úschovy, a protože ve lhůtě 3 let nebylo žádáno a rozhodnuto o vydání předmětu úschovy příjemci (oprávněné) ani jinému subjektu, soud podle § 301 odst. 1 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), rozhodl, že uvedená směnka připadne státu, pokud se o ni do jednoho roku od vyhlášení tohoto usnesení nikdo nepřihlásí. Navrhovatel tak nabyl vlastnictví k uvedené směnce, jakož i veškerá práva, která k ní náleží. Podle navrhovatele tím oprávněný ve vztahu k části vymáhané povinnosti pozbyl způsobilost být účastníkem exekučního řízení. Navrhovatel se domníval, že v dané situaci je třeba analogicky použít ustanovení § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a rozhodnout o vstupu navrhovatele na místo oprávněné. Soudní exekutor však s odkazem na ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), uzavřel, že návrh na změnu účastníka řízení na straně oprávněného je oprávněn podat pouze dosavadní oprávněný, kterým navrhovatel není.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. října 2025, č. j. 25 Co 200/2025 -55, usnesení soudního exekutora potvrdil, neboť s jeho závěry souhlasil. Doplnil, že oprávněná měla právní osobnost (a tedy byla způsobilá být účastníkem řízení) jak v době zahájení exekuce, tak v době podání návrhu na záměnu účastníků, rovněž i v okamžiku vydání napadeného usnesení soudního exekutora. Právní osobnost nelze pozbýt ad hoc jen pro potřeby tohoto exekučního řízení a proti své vůli přepustit účastenství navrhovateli. Podle odvolacího soudu nejde ani o případ procesního nástupnictví ve smyslu § 36 odst. 5 e. ř. (§ 107a o. s. ř.), neboť, jak správně uvedl soudní exekutor, ke vstupu navrhovatele na místo oprávněné by bylo zapotřebí návrhu dosavadní oprávněné, k čemuž nedošlo.
Usnesení odvolacího soudu napadl navrhovatel dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení čtyř právních otázek, které v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel formuloval následující dovolací otázky:
1) Může stát, který nabyl vlastnické právo ke směnce v rámci řízení o soudní úschově dle z. ř. s., vstoupit na místo původního oprávněného (původního vlastníka směnky) do probíhajícího exekučního řízení dlužníka, ve kterém byla pohledávka vyplývající z takové směnky řádně uplatněna (exekuce byla zahájena a stále probíhá), a to i bez výslovného souhlasu původního oprávněného (původního vlastníka směnky), který pozbyl své vlastnické právo uplynutím lhůty na základě vydaného usnesení v řízení o soudní úschově?
2) Nabývá stát, který nabyl vlastnické právo ke směnce v rámci řízení o soudní úschově dle z. ř. s., práva a povinnosti původního věřitele, resp. oprávněného (původního vlastníka směnky), kterému tato práva zanikla, tj. je stát vázán kroky původního věřitele, resp. oprávněného (původního vlastníka směnky), např. vydaným směnečným platebním rozkazem, který byl vydán na základě návrhu původního věřitele, resp. oprávněného (původního vlastníka směnky) a jenž má podklad v takto nabyté směnce státem?
3) Může stát, který nabyl vlastnické právo ke směnce v rámci řízení o soudní úschově dle z. ř. s., vymáhat celou výši pohledávky vyplývající z takto nabyté směnky (směnečná suma uvedená jako částka na směnce a dále rovněž zákonný úrok z prodlení vč. směnečné odměny) bez ohledu na předchozí plnění na směnku (byť částečné), které bylo provedeno ve prospěch původního vlastníka směnky před nabytím vlastnického práva ke směnce ze strany státu v řízení o soudní úschově?
4) Může stát, který nabyl vlastnické právo ke směnce v rámci řízení o soudní úschově dle z. ř. s. podat exekuční návrh, příp. přihlášku do insolvenčního řízení, kdy jako exekuční titul bude uvedeno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí vydané v řízení, kterým byla směnka uplatněna soudně, když účastníky tohoto soudního řízení byl jako žalobce původní vlastník směnky a jako žalovaný dlužník ze směnky?
Podle dovolatele nelze uzavřít, že navrhovatel není účastníkem exekučního řízení podle § 36 e. ř., ale je třeba analogicky aplikovat ustanovení § 107 o. s. ř. a nevyžadovat souhlas dosavadní oprávněné se vstupem navrhovatele na její místo. Dovolatel uvádí, že jelikož mu připadla shora uvedená směnka, zanikla práva i povinnosti oprávněné a nyní veškerá plnění na tuto směnku náleží navrhovateli, neboť veškerá práva spojená se směnkou jsou spojena s „fyzickým vlastnictvím“ směnky. Exekučním titulem je rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. prosince 2016, č. j. 38 Cm 268/2015-29, přičemž exekuce je vedena na částku odpovídající částce, na níž je vystavena směnka, jejímž vlastníkem se stal navrhovatel. Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 36 e. ř., jak jej učinil odvolací soud i soudní exekutor, neboť je podle něj třeba posoudit situaci tak, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, a je proto nutné uzavřít, že na místo dosavadní oprávněné vstupuje navrhovatel. Pokud by bylo shledáno, že na uvedenou situaci nedopadá § 36 odst. 5 e. ř., je třeba aplikovat § 107 o. s. ř. neboť se změnou vlastnictví uvedené směnky pozbyla oprávněná způsobilosti být účastníkem exekučního řízení. Dovolatel upozornil Nejvyšší soud, že v obdobné věci již podal dovolání, které je vedeno pod sp. zn. 29 NSČR 66/2024.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Co se týče dovolací otázky č. 1, dovolatel se předně mýlí, pokud se domnívá, že je třeba aplikovat ustanovení § 107 o. s. ř. a nevyžadovat souhlas dosavadní oprávněné se vstupem navrhovatele na její místo. Ustanovení § 107 o. s. ř. je třeba uplatnit tam, kde po zahájení řízení dojde u účastníka ke ztrátě jeho způsobilosti být účastníkem řízení. Podle § 19 o. s. ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle § 15 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), je právní osobnost způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti. Podle § 118 o. z. má právnická osoba právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Jak v nyní řešené věci správně uzavřel odvolací soud, oprávněná je právnickou osobou, která vznikla a dosud nezanikla. Skutečnost, že směnka „připadla“ dovolateli, nemá žádný vliv na způsobilost oprávněné být účastníkem řízení. K analogické aplikaci § 107 o. s. ř. není důvod, neboť tam, kde dojde k přechodu či převodu práva, aniž dosavadní oprávněný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, přichází v úvahu postup podle § 107a o. s. ř. Nyní řešená věc se přitom z uvedeného hlediska zásadně neliší od jiných případů přechodu či převodu práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, po zahájení exekučního řízení.
Otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. v exekučním řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém stanovisku ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V bodě X. tohoto stanoviska Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o procesním nástupnictví v exekučním řízení se rozhoduje ve smyslu standardů občanského soudního řádu. Následně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012, vysvětlil, že přiměřená aplikace § 107a o. s. ř. se při procesním nástupnictví na straně oprávněného uplatní pro exekuční řízení potud, že o takovém procesním nástupnictví je třeba rozhodnout (usnesením), že osobou legitimovanou k podání návrhu na vydání takového usnesení je pouze původní oprávněný a že vydání takového usnesení je podmíněno souhlasem toho, kdo má vstoupit do exekučního řízení na místo dosavadního oprávněného. Předpokladem pro vydání usnesení, jímž soud v exekučním řízení připustí, aby do řízení na místo dosavadního oprávněného (jenž nezanikl) vstoupil jeho právní nástupce z titulu universální nebo singulární sukcese, je nejen to, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, nýbrž i to, že je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo či bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným, a že průkaz této skutečnosti byl podán způsobem předjímaným § 36 odst. 4 exekučního řádu (srov též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026, sp. zn. 20 Cdo 2682/2025).
Odvolací soud tak danou otázku vyřešil zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává žádný důvod se od přijatého řešení odchýlit.
Co se týče dovolacích otázek č. 2), 3) a 4), dovolatel přehlíží, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Odvolací soud se těmito otázkami v napadeném usnesení vůbec nezabýval a své rozhodnutí tak na jejich řešení nezaložil. Tyto otázky proto nemohou založit přípustnost dovolání.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání navrhovatele vedené pod sp. zn. 29 NSČR 66/2024, na které se dovolatel odkazuje, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatele podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu