20 Cdo 970/2001

Plný text

20 Cdo 970/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. p. š. t., proti povinnému R. K., vyklizením bytu povinného, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. E 1168/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 1998, č. j. 25 Co 307/98-31, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 27. června 1996, č. j. E 1168/95-13, nařídil na základě vykonatelného rozsudku Okresní soud v Semilech ze dne 18. ledna 1995, č. j. 1 C 454/93-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 1995, č. j. 17 Co 257/95-84, výkon rozhodnutí vyklizením povinného z tam označeného bytu do přístřeší v turistické ubytovně Tělovýchovné jednoty v J.

Usnesením ze dne 21. května 1997, č. j. E 1168/95-22, ve znění opravného usnesení ze dne 18. srpna 1997, č. j. E 1168/95-24, pak Okresní soud v Semilech zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, uváděje, že neshledal žádné důvody pro to, aby takovému návrhu vyhověl.

K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. května 1998, č. j. 25 Co 307/98-31, posledně citované usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných než v něm uvedených příčin. Podání povinného ze dne 1. srpna 1996, jež soud prvního stupně považoval za návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, totiž odvolací soud vyhodnotil (podle jeho obsahu) jako návrh na odklad výkonu rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o návrhu povinného na povolení obnovy nalézacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný (posléze zastoupen advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 pod písmeny b/ a c/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel uvádí, že výkon rozhodnutí není na místě, neboť rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 1994, č. j. 17 Co 72/94-37, byla žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítnuta, čímž byl pravomocně (§ 159 o. s. ř.) ukončen spor vedený u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 454/93. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 1995, č. j. 17 Co 257/95-84, vydaným opět ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 454/93, byl však potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech, č. j. 1 C 454/93-71, ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud v napadeném usnesení existenci zamítavého rozsudku nezmiňuje. Dovolatel usuzuje, že při rozporných rozsudcích krajského soudu není výkon rozhodnutí na místě a soud jej musí zastavit; odvolací soud měl proto rozhodnout o zastavení výkonu rozhodnutí. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud vrátil věc Okresnímu soudu v Semilech s tím, že na návrh povinného výkon rozhodnutí zastaví dle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

Oprávněná má ve vyjádření dovolání za nepřípustné, s tím, že z něj nevyplývá žádná srozumitelná argumentace.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené usnesení není ani potvrzujícím usnesením odvolacího soudu. Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.

Podle ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.

Dovolatel zjevně spojuje námitku překážky věci rozsouzené s rozsudky, podle kterých byl nařízen výkon rozhodnutí, nikoli s rozhodnutími vydanými v řízení o výkon rozhodnutí. Předmětem dovolacího přezkumu v této věci však je právě rozhodnutí vydané ve vykonávacím řízení. Pouze ve vztahu k tomuto rozhodnutí lze zkoumat existenci překážky věci rozsouzené. Dovolatel pak ani netvrdí a ze spisu rovněž neplyne, že by vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu bránilo rozhodnutí, jímž by o téže otázce bylo v řízení o výkon rozhodnutí (a nikoli v řízení jiném) již dříve pravomocně rozhodnuto.

Lze tedy uzavřít, že řízení o výkon rozhodnutí (v jeho rámci vydané usnesení odvolacího soudu) netrpí ani vadou dle § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Plný text

Usnesením ze dne 21. 5. 1997, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 1997, O k r e s n í s o u d v Semilech zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.

K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 5. 1998 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 5. 2002, č. j. 20 Cdo 970/2001-70.

Návrhem došlým Nejvyššímu soudu 8. 7. 2002 se oprávněná domáhá toho, aby Nejvyšší soud své usnesení doplnil o výrok o nákladech (dovolacího) řízení.

Jelikož o dovolání ve věci sp. zn. 20 Cdo 970/2001 rozhodl Nejvyšší soud - v intencích bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, Nejvyšší soud podle občanského soudního řádu ve stejném znění rozhodl i o návrhu na doplnění svého rozhodnutí.

Podle ustanovení § 166 o. s. ř., jež se v souladu s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně uplatní i pro usnesení, platí, že nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění učiní soud doplňujícím rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).

Návrh není důvodný a proto jej N e j v y š š í s o u d zamítl.

Zodůvodnění:

Podle ustanovení § 151 odst. 1, věty první, o. s. ř., které se prostřednictvím ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. uplatní i pro řízení dovolací, o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

Připouští-li citované ustanovení výjimku ze zásady, že o nákladech řízení nelze rozhodnout dříve, než v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. obrat „zpravidla“), pak tím míří jen na případy, kdy má soud důvod rozhodnout o tzv. separaci nákladů (srov. ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.). Výslovně o tom sice občanský soudní řád pojednává až od 1. 1. 2001 (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), pro dobu před uvedeným datem však uvedené platilo rovněž (ani před 1. 1. 2001 nebylo možné rozhodnout o nákladech řízení např. v souvislosti s rozhodnutím o částečném zastavení řízení – takový postup ostatně postrádal i logiku, neboť ve svém důsledku zkresloval výsledek řízení pro pozdější zhodnocení celkového procesního úspěchu sporných stran).

Rozhodnutím, jímž se končí řízení u odvolacího nebo dovolacího soudu, se pak rozumí jen takové rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci samé (shodně srov. v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 379). Stejně jako nevydává rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v případě, že zruší rozhodnutí odvolacího soudu (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrací k dalšímu řízení (srov. § 243d odst. 1, větu třetí, o. s. ř.), tudíž Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno). V dané věci dovolatelka přehlédla, že povinný dovoláním napadl kasační usnesení odvolacího soudu, v důsledku kterého se věc vracela k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Takové rozhodnutí rozhodnutím, jímž se řízení končí, není, takže rozhodnutí Nejvyššího soudu vědomě – v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o. s. ř. – neobsahovalo výrok o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne (má rozhodnout) soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž vypořádá podání povinného ze dne 1. 8. 1996 (podání, jež odvolací soud v kasačním usnesení měl za návrh na odklad výkonu rozhodnutí), přičemž uváží, zda a jak se do jeho rozhodnutí může promítnout zvláštní úprava nákladů vykonávacího řízení obsažená v ustanoveních § 270 a § 271 o. s. ř.