Plný text
20 Cdo 979/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 90/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, č. j. 49 Co 175/2014-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 30. 1. 2014, č. j. 33 C 90/2011-116, kterým Městský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3981/2007, a to členských práv a povinností žalobkyně v družstvu Průkopník, stavebním bytovém družstvu, identifikační číslo osoby [IČO], a spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 na pozemku parc. č. [parcela], zapsaném na listu vlastnictví číslo [LV] pro katastrální území a obec R. (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); dále odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována pro podání žaloby na vyloučení uvedených věcí z exekuce, neboť v exekučním řízení vystupuje jako osoba povinná a ochrany svých práv (má-li za to, že do nich bylo v exekučním řízení neoprávněně zasaženo) se může domáhat pouze návrhem na zastavení exekuce, nikoli návrhem na vyloučení věcí exekuce ve smyslu § 267 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že jako povinná je oprávněna k podání vylučovací žaloby, neboť je jejím právem zvolit si formu a způsob své ochrany a obrany proti neoprávněným zásahům exekutora do jejích vlastnických práv. Soudům vytýká, že jí nevyslechly a neumožnily jí vysvětlit skutečnosti vedoucí k podání vylučovací žaloby. V obsáhlém podání sepsaném přímo žalobkyní, jež bylo učiněno součástí dovolání, dovolatelka mimo jiné poukazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2009“, dle kterého může být podle § 267 odst. 1 o. s. ř. vylučován i majetek povinného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že aktivní věcná legitimace k podání tzv. vylučovací (excindační) žaloby podle § 267 o. s. ř. svědčí třetí osobě – tedy osobě rozdílné od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného – jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí (exekucí), ačkoliv k ní má takové právo (hmotněprávní vztah), které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 759/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3451/2012).
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby na vyloučení věcí z exekuce, která je vedena na její majetek jako osoby povinné, je tedy zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není přitom důvodu se od ní odchýlit.
Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu „ze dne 10. 6. 2009“, jímž má dle popsaného obsahu na mysli patrně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, není případný, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval postupem soudního exekutora ve vztahu k odkladu exekuce, je-li podána vylučovací žaloba podle § 267 o. s. ř., nikoli aktivní legitimací k podání takové žaloby (pouze konstatoval, že zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobou je např. taková, která je podána někým, kdo k jejímu podání není věcně legitimován).
Žalobkyně dále namítá, že jí byla odepřena možnost vysvětlit skutečnosti vedoucí k podání vylučovací žaloby a nebylo jí umožněno účastnit se jednání soudu. Dovolání je však možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) – právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu (sice správně určenou) nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, pouze pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu