Plný text
20 Ncu 167/2025-70
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly o návrhu na uznání cizího rozhodnutí podaném navrhovatelkou J. D., zastoupenou JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v [adresa] za účasti Nejvyšší státního zastupitelství, t a k t o : I. Návrh na uznání rozhodnutí Soudu prvního stupně v Mahdia, Tuniská republika, ze dne 4. října 2022, č. j. 4432/21, jímž bylo rozvedeno manželství osob specifikovaných jako A. b. B. b. H. a M. W., se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O důvodnění:
Navrhovatelka podala dne 25. listopadu 2025 návrh na uznání rozhodnutí Soudu prvního stupně v Mahdia, Tuniská republika (dále též jen „tuniský soud“), ze dne 4. října 2022, č. 4432/21 (dále též jen „předmětné rozhodnutí“ či „k uznání předložené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o rozvodu manželství osob specifikovaných jako žalobce A. b. B. b. H. (dále též jen „žalobce“), a žalovaná M. W. (jinak též M. B. H., dále též jen „žalovaná“), které bylo uzavřeno dne 28. června 2006. Návrh odůvodnila tím, že byla manželkou A. b. B. b. H., zemřelého dne 7. listopadu 2023, a to od 17. dubna 2023, kdy s žalovaným uzavřeli manželství, do dne jeho úmrtí. Po smrti svého manžela se přihlásila do dědického řízení po zůstaviteli, české orgány ji však (prozatím) neuznávají jako manželku zůstavitele, jelikož z pohledu českého právního řádu je za manželku zůstavitele považována žalovaná.
Navrhovatelka uvedla, že předmětným rozhodnutím bylo manželství žalobce a žalované řádně rozvedeno a že tuniské řízení o rozvodu proběhlo za dodržení všech zákonných podmínek, podle kterých rozvod může být vysloven pouze soudem a až po pokusu o smíření manželů. Poukázala na to, že v projednávané věci proběhla smírčí fáze u tuniského soudu dne 27. září 2021 za účasti žalobce, přičemž žalovaná se daného jednání nezúčastnila, ač k němu byla řádně předvolána (obeslána). Jelikož smírčí fáze řízení skončila neúspěchem, byl případ předán do fáze rozhodování a dne 4. října 2022 tuniský soud rozhodl o rozvodu manželství žalobce a žalované. Podle navrhovatelky je zásadní skutečností to, že žalovaná byla předvolána na jednání ve smírčí fázi, další doručování již nebylo nutné, jelikož nedostaví-li se žalovaný na uvedené jednání (jak se stalo v projednávané věci), může soud po provedení smírčí fáze pokračovat v řízení a rozhodnout ve věci samé i bez jeho účasti. Navrhovatelka dále tvrdila, že předmětné rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním, a nabylo tak právní moci. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že předmětné rozhodnutí se uznává na území České republiky.
Nejvyšší státní zastupitelství vstoupilo do řízení ve smyslu § 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZMPS“), a uvedlo, že navrhovatelka se na podkladě shodných skutkových tvrzení a důkazů, s doplněnou argumentací k výkladu tuniského práva, opětovně domáhá uznání předmětného rozhodnutí poté, co byl předchozí návrh usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025, č. j. 20 Ncu 41/2024-270, odmítnut. Poukázalo na to, že navrhovatelka v nynějším řízení ani nepopírá, že se žalovaná nezúčastnila smírčího jednání dne 27. září 2021. Z předložených podkladů podle něj vyplývá, že žalovaná byla v arabštině vyrozuměna maximálně o smírčím jednání soudu dne 27. září 2021, nikoli o jednání o rozvodu ze dne 3. ledna 2022, 19. dubna 2022 a 20. září 2022, přičemž navrhovatelka ani nepředložila potvrzení o doručení rozvodového rozsudku žalované. Nejvyšší státní zastupitelství uzavřelo, že tentokrát navrhovatelka dokládá svoji skutkovou verzi projednatelným návrhem, který dokládá všemi důkazy, jimiž disponuje, a navrhlo zamítnout návrh na uznání předmětného rozhodnutí, neboť v rozporu s čl. 25 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 40/1981 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem (dále též jen „Smlouva“), nebyla žalovaná nijak obeslána k rozvodovému jednání a předmětné rozhodnutí jí posléze nebylo doručeno.
Podle § 51 ZMPS pravomocná cizí rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství, zákonného odloučení, prohlášení manželství za neplatné a určení, zda tu manželství je či není, byl-li alespoň jedním z účastníků řízení státní občan České republiky, se v České republice uznávají, nebrání-li tomu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) až e), jen na základě zvláštního rozhodnutí (odst. 1). Vyslovit, že se uznává rozhodnutí ve věci uvedené v odstavci 1, přísluší Nejvyššímu soudu. Návrh může podat vedle účastníků řízení každý, kdo prokáže právní zájem. Nejvyšší státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení. Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem, jednání nemusí nařizovat (odst. 2). Rozhodnutí uvedené v odstavci 1 lze uznat jen tehdy, jestliže byl skutkový základ zjištěn způsobem vyhovujícím v podstatě příslušným ustanovením českého právního řádu (odst. 3).
Podle § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
Podle čl. 24 odst. 1 písm. a) Smlouvy smluvní strany uznávají a vykonávají na svém území pravomocná a vykonatelná justiční rozhodnutí ve věcech občanských, obchodních, rodinných a ve věcech osobního stavu, vydaná justičními orgány druhé smluvní strany po vstupu této smlouvy v platnost.
Podle čl. 25 písm. e) Smlouvy justiční rozhodnutí uvedená v článku 24 se uznávají a vykonávají za podmínek, že osoba, proti které bylo justiční rozhodnutí vydáno, se jednání zúčastnila nebo pokud se nezúčastnila, byla podle právního řádu dožadující strany řádně obeslána. Obeslání vyhláškou se nepovažuje za obeslání řádné.
Podle čl. 26 odst. 2 písm. b) Smlouvy se k žádosti o uznání justičního rozhodnutí připojí doklad o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a jednání se nezúčastnil, byl podle právního řádu dožadující strany včas a řádně obeslán.
Z obsahu předmětného rozhodnutí vyplývá, že návrh na rozvod podal žalobce, který se rovněž zúčastnil soudního jednání. Žalovaná se soudního jednání nezúčastnila, přestože byla „o předvolání k soudnímu jednání v souladu se zákonem vyrozuměna“. Navrhovatelka k návrhu předložila předvolání žalované ze dne 2. července 2021 k jednání tuniského soudu na den 27. září 2021 „pro pokus o smír“. Z předmětného rozhodnutí se dále podává, že dne 27. září 2021 proběhlo u tuniského soudu „smírčí zasedání za účelem zvážení žaloby podané proti žalované“, kterého se zúčastnil žalobce, nikoli žalovaná. Ve smírčí fázi byla provedena snaha o smír mezi oběma stranami, jež nebyla úspěšná, a tuniský soud poté předal případ ze smírčí fáze do rozhodovací fáze, ve které proběhlo jednání tuniského soudu ve dnech 3. ledna 2022, 19. dubna 2022 a 20. září 2022, než bylo dne 4. října 2022 vydáno rozhodnutí o rozvodu manželství žalobce a žalované. Z tuniského rozhodnutí se podává, že rozhodovací fáze se žalovaná „po výzvě“ nezúčastnila.
Předně je třeba uvést, že v projednávané věci se jedná o opakovaný návrh na uznání předmětného rozhodnutí. Předchozí návrh navrhovatelky ze dne 9. dubna 2024 Nejvyšší soud projednal a rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Ncu 41/2024, ve kterém usnesením ze dne 26. února 2025, č. j. 20 Ncu 41/2024-236, vyzval navrhovatelku k doplnění návrhu o doklad řádného a včasného obeslání žalované o jednání tuniského soudu v rozhodovací fázi, jelikož z rozhodnutí předloženého k uznání se podávalo, že dne 27. září 2021 proběhlo u Soudu prvního stupně v Mahdii smírčí zasedání, na kterém byla provedena snaha o smír mezi oběma stranami, a po vyčerpání pokusu o smír byl případ předán do rozhodovací fáze, ve které proběhlo několik jednání soudu, kterých se žalovaná nezúčastnila, přičemž podle čl. 26 odst. 2 písm. b) Smlouvy se k žádosti o uznání justičního rozhodnutí připojí doklad o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a jednání se nezúčastnil, byl podle právního řádu dožadující strany včas a řádně obeslán. Navrhovatelka k uvedené výzvě předložila opět toliko předvolání žalované ke smírčímu jednání na den 27. září 2021, přestože byla s odkazem na § 43 odst. 2 věty první č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř.), poučena o následcích nedoplnění návrhu. Nejvyšší soud proto předchozí návrh navrhovatelky usnesením ze dne 23. července 2025, č. j. 20 Ncu 41/2024-270, odmítl.
V projednávané věci navrhovatelka opětovně předložila návrh na uznání předmětného rozhodnutí, aniž by doložila doklad řádného a včasného obeslání žalované o jednání tuniského soudu v rozhodovací fázi. Svoji argumentaci doplnila tím, že tuniské právo vyžaduje pouze jedno řádné doručení předvolání žalovanému, a to i jen ve fázi smírčího řízení, což bylo podle navrhovatelky splněno, jelikož předvolání ke smírčímu jednání dne 27. září 2021 si měla navrhovatelka osobně převzít dne 2. července 2021, přičemž následné doručování již není nutné.
Nejvyšší soud uvádí, že nelze přijmout argument navrhovatelky, že byla-li žalovaná předvolána na jednání ve smírčí fázi, další doručování již není nutné. Uvedené tvrzení je jednak v rozporu čl. 25 písm. e) i čl. 26 odst. 2 písm. b) Smlouvy, jelikož navrhovatelka nesplnila svoji povinnost připojit k žádosti o uznání justičního rozhodnutí doklad o tom, že účastník, proti němuž bylo rozhodnutí vydáno a jednání se nezúčastnil, byl podle právního řádu dožadující strany včas a řádně obeslán, a dále opomíjí, že tuniská rozhodnutí se v České republice uznávají a vykonávají pouze tehdy, jestliže se osoba, proti které bylo justiční rozhodnutí vydáno, jednání zúčastnila nebo pokud se nezúčastnila, byla podle právního řádu dožadující strany řádně obeslána. Z rozhodnutí předloženého k uznání se zjevně podává, že osobou, proti níž bylo rozhodnutí vydáno a jednání se nezúčastnila, byla žalovaná M. B. H. (byť pod svým rodným příjmením W.) a že v rozhodovací fázi proběhla u tuniského soudu jednání ve dnech 3. ledna 2022, 19. dubna 2022 a 20. září 2022, než tuniský soud přistoupil k vydání rozhodnutí o rozvodu. I kdyby žalovaná byla vyrozuměna o jednání tuniského soudu dne 27. září 2021, kdy podle předmětného rozhodnutí proběhlo toliko smírčí jednání, nelze z uvedeného dovodit, že byla řádně vyrozuměna o dalších termínech jednání, ve kterých bylo přistoupeno k rozhodovací fázi, a že tak byla řádně obeslána o jednání, na kterém bylo projednáno a rozhodnuto o rozvodu jejího manželství se žalobcem.
Nejvyšší soud má za to, že uvedená zjištění jsou dostačující pro učinění závěru o nedostatku podmínek pro uznání předmětného cizího rozhodnutí, nezabýval se proto dalšími spornými otázkami, jako například zda bylo předmětné rozhodnutí doručeno žalované a zda tedy vůbec nabylo právní moci. Zároveň se sluší uvést, že Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce a žalovaná podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 1. listopadu 2023 společný návrh na rozvod manželství. Učinili tak poté, co Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. října 2023, č. j. 25 P 41/2023, schválil dohodu žalobce a žalované o úpravě výchovy a výživy jejich nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu manželství. Řízení o rozvodu manželství bylo následně po smrti žalobce zastaveno. Nejvyšší soud má za to, že z uvedeného zřejmě vyplývá, že (minimálně žalobce) si byl vědom toho, že řízení o rozvodu v Tuniské republice, ze kterého vzešlo k uznání předložené rozhodnutí, nesplňovalo podmínky pro uznání v České republice.
Jelikož zákonné předpoklady pro uznání předmětného rozhodnutí podle ustanovení § 51 ZMPS a čl. 25 a 26 Smlouvy nebyly splněny, Nejvyšší soud návrh navrhovatelky zamítl, a to ve shodě s návrhem Nejvyššího státního zastupitelství při vstupu do tohoto řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 140 odst. 1 o. s. ř., jelikož navrhovatelka nebyla se svým návrhem úspěšná a není zde žádný účastník, kterému by v souvislosti s řízením o uznání předmětného rozhodnutí vznikly náklady. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že řízení o uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství jsou nesporná a že účastníkem řízení je pouze navrhovatel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 28 Ncu 244/2006, ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 28 Ncu 173/2019, ze dne 1. července 2021, sp. zn. 20 Ncu 60/2021, ze dne 20. července 2022, sp. zn. 20 Ncu 79/2022). K otázce účastenství v řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství se vyjadřoval i Ústavní soud, kdy zmínil i aktivní roli Nejvyššího státního zastupitelství, které hájí veřejný zájem a do určité míry zastupuje i zájmy druhého manžela (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2022, sp. zn. I ÚS 3440/21). Z uvedeného důvodu nemohl Nejvyšší soud rozhodnout o vstupu paní M. B. H. do řízení, přestože proti uznání předmětného rozhodnutí aktivně brojila a poskytla Nejvyššímu soudu velmi obsáhlá vyjádření.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Tento rozsudek nabývá právní moci doručením.
V Brně dne 2. 9. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu