Plný text
21 Cdo 1215/2025-419
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované AR Brno, spol. s r. o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště č. 1912/13, o 111 927 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 9/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2024, č. j. 49 Co 211/2023-392, ve spojení s usnesením ze dne 29. listopadu 2024, č. j. 49 Co 211/2023-397, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 296,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radovana Zubka, advokáta se sídlem v Brně, Dykova č. 2230/2.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Znojmě dne 9. 3. 2020 se žalobce domáhal zaplacení částky 111 927 Kč s příslušenstvím. Své podání odůvodnil tím, že na základě dohody o skončení pracovního poměru z organizačních důvodů ze dne 16. 12. 2019, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, mu vznikl nárok na vyplacení odstupného. Žalovaná se bránila tím, že organizační důvody byly v dohodě uvedeny jen na oko a skutečným důvodem pro rozvázání pracovního poměru bylo závažné porušování pracovních povinností žalobcem, kterého si byl žalobce vědom, a nárok na odstupné mu tedy nevznikl. V rámci procesní obrany uplatnila žalovaná rovněž kompenzační námitku, kterou na nárok žalobce na vyplacení odstupného započetla svůj nárok na náhradu škody, kterou jí měl žalobce jako obchodní zástupce žalované svým jednáním způsobit.
2. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 23 C 9/2020-142, žalobě vyhověl. Kompenzační námitku žalované neshledal důvodnou, neboť v pracovněprávních vztazích není započtení nároku zaměstnavatele na mzdový nárok jeho zaměstnance možné. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 49 Co 161/2021-182, tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že u žalované neproběhla organizační změna, způsobující nadbytečnost žalobce, ale skutečným důvodem pro rozvázání pracovního poměru bylo porušování pracovních povinností žalobcem, přičemž tato skutečnost byla žalobci známa; žalobci proto nárok na odstupné nevznikl. Krajský soud však dále dovodil, že účastníci se v rámci dohody o skončení pracovního poměru dohodli, že žalobce obdrží finanční kompenzaci ve výši odstupného za tři měsíce. Soud uzavřel, že žalobce má tedy nárok na plnění, které si strany dohodly, avšak nejedná se o pracovněprávní nárok, a započtení nárokem žalované na náhradu škody tak bylo možné.
3. Okresní soud ve Znojmě v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 23 C 9/2020-325, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně, vázán pokyny odvolacího soudu, že žalovaný nárok nemá charakter mzdového nároku (neboť důvodem pro skončení pracovního poměru nebyla organizační změna u žalované), ale jedná se o plnění (nárok na výplatu finanční kompenzace), které si v rámci ukončení pracovního poměru strany sjednaly a vůči němuž je započtení přípustné, se podrobně zabýval skutečnostmi tvrzenými žalovanou o tom, že jí žalobce způsobil škodu. Dospěl k závěru, že pohledávka žalované za žalobcem z titulu náhrady škody je existující a důvodná ve výši 111 990 Kč. Vzhledem k tomu, že pohledávka, kterou žalovaná proti nároku žalobce v rámci kompenzační námitky započetla, převyšuje nárok uplatněný žalobcem, soud žalobu zamítl.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 49 Co 211/2023-392, ve spojení s usnesením ze dne 29. 11. 2024, č. j. 49 Co 211/2023-397, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), s tím, že posunul splatnost úroku z prodlení ze dne 16. 1. 2020 na 1. 2. 2020, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pouze ve vztahu k povinnosti žalované hradit úroky z prodlení za období od 16. 1. 2020 do 31. 1. 2020 (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že žádná organizační změna u žalované nenastala, a tudíž by v intencích judikatury dovolacího soudu žalobci nárok na odstupné z tohoto důvodu nevznikl. Odvolací soud však změnil právní názor ohledně povahy žalovaného nároku, když na základě judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že za situace, kdy si strany v dohodě o skončení pracovního poměru odstupné sjednají, je nutno takový nárok považovat za nárok mzdový, ať už byl pracovní poměr dohodou skončen z jakéhokoli důvodu. Podle odvolacího soudu bylo v okamžiku uzavření dohody oběma stranám zřejmé, že skutečným důvodem skončení pracovního poměru nejsou organizační změny, a uvedl, že nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho skutečné povaze. Učinil závěr, že se strany dohodly na výplatě odstupného žalobci z jiných důvodů.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v otázkách, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, a to:
I. Za jakých podmínek vzniká zaměstnanci právo na odstupné přímo na základě ujednání stran v dohodě o rozvázání pracovního poměru, tedy nikoliv až na základě naplnění důvodu rozvázání pracovního poměru, který strany v dohodě uvedly a s nímž právo na odstupné spojuje § 67 zákoníku práce?
II. Jaký vliv na vznik práva zaměstnance na smluvní odstupné má skutečnost, že strany výslovně pouze konstatují výplatu odstupného v návaznosti na existenci důvodu rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by tento zákonný důvod byl naplněn?
III. Jaký vliv na vznik práva zaměstnance na smluvní odstupné má skutečnost, že obě strany daly svým následným chováním najevo, že dané právo zaměstnance opírají o (přesvědčení o) existenci výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nikoliv o ujednání v dohodě?
6. Podle dovolatelky se měl dále odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž a) zaměstnanci nevzniká právo na odstupné, pokud dohoda o rozvázání pracovního poměru obsahuje takový důvod rozvázání pracovního poměru, s nímž zákon právo na odstupné spojuje, jestliže takový důvod ve skutečnosti neexistoval, a b) podle níž nelze prostřednictvím výkladu projevu vůle nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec a zaměstnavatel neměli, nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji, ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.
7. Dovolatelka namítá, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru byl obsažen důvod rozvázání pracovního poměru – podle § 52 písm. c) zákoníku práce, který ve skutečnosti nebyl naplněn, přičemž si strany zároveň nesjednaly závazek žalované k výplatě odstupného žalobci z jiných důvodů. Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že sporné plnění představuje tzv. „smluvní odstupné“, tedy odstupné, které náleží žalobci přímo na základě ujednání se žalovanou, a to bez ohledu na (ne)naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, který strany v dohodě obsáhly; respektive s jeho závěry o tom, že se strany dohodly na výplatě odstupného žalobci z „jiných“ důvodů s tím, že nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho skutečné povaze.
8. Dovolatelka dále namítá, že obsah dohody o rozvázání pracovního poměru vypovídá o tom, že úmyslem stran bylo pouze konstatovat povinnost žalované vyplatit žalobci zákonné odstupné, která vyplývá z § 67 odst. 1 zákoníku práce, neboť vyplacení odstupného váže na skončení pracovního poměru pro důvod uvedený pod § 52 písm. c) zákoníku práce. Podle dovolatelky nelze z dohody dovozovat úmysl stran založit právo žalobce na smluvní odstupné nad rámec zákona, respektive vůli žalované vyplatit žalobci odstupné v případě rozvázání pracovního poměru z důvodu nekrytého zákonem.
9. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované vyslovil nesouhlas s argumenty žalované o tom, že odvolací soud při interpretaci sjednání odstupného v dohodě o skončení pracovního poměru nerespektoval základní výkladová pravidla, a poukázal na zásady pracovněprávních vztahů, zejména na ochranu zaměstnance jako slabší smluvní strany při interpretaci právního jednání. Podle žalobce se odvolací soud v napadeném rozsudku od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Protože dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu i v rozsahu jeho výroku III, je nutné ve vztahu k tomuto výroku o náhradě nákladů řízení zdůraznit, že dovolání zde není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky dovolatelky, že strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají, a že žalobce měl za to, že jde o zákonné odstupné závislé na naplnění uvedeného důvodu rozvázání pracovního poměru, neboť jimi dovolacímu soudu pouze předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
15. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se při výkladu právního jednání odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že „obě strany v okamžiku uzavření dohody skutečný důvod simulovaly, že oběma bylo zřejmé, že jím nejsou organizační důvody“.
16. Dal-li tomuto skutkovému závěru odvolací soud právní relevanci, není jeho právní posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané) nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání, které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním, k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo. Zastřené (disimulované) právní jednání naproti tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé povahy, dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům a není postiženo počáteční nemožností plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021).
17. Ostatně ani výklad právního jednání odvolacím soudem se neodchyluje od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 občanského zákoníku vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
18. Nelze tak souhlasit s námitkami dovolatelky, že by odvolací soud „skutečnou povahu právního úkonu volně dovodil sám“ nebo že by „pomocí výkladu nahradil nebo doplnil vůli“, kterou strany neměly. Odvolací soud totiž podrobně argumentoval tím, co předmětné dohodě předcházelo, jaké byly okolnosti uzavření dohody a co následovalo poté (viz zejména body 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a na základě toho učinil svůj závěr o tom, že obě strany simulovaly skutečný důvod uzavření dohody; od shora uvedených kritérií pro výklad právního jednání se tak odvolací soud neodchýlil.
19. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 5. 12. 2019 byl žalobci předán vytýkací dopis nazvaný jako „Upozornění na závažné protiprávní jednání ze dne 5. 12. 2019“, v němž bylo žalobci vytknuto, že ve spolupráci se svým bratrem vede jednání s přímým výrobním konkurentem žalované, nabízí obchodním společnostem dodávky zboží shodného s portfoliem žalované, pokouší se o zahájení podnikatelské činnosti v oboru přímo konkurujícím žalované a o převzetí zákaznické základny žalované. Následně byla žalobci téhož dne předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu, kterou žalobce odmítl podepsat. Téhož dne tedy byla žalobci doručena i výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 12. 2019, v níž byla jako výpovědní důvod uvedena nadbytečnost žalobce z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců ke dni 5. 12. 2019. Bezprostředně poté, na pokyn jednatelky žalované, žalobce čerpal řádnou dovolenou a po návratu z dovolené, kdy měl dne 16. 12. 2019 vracet služební věci do firmy, byla žalobci opětovně nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, což žalobce opětovně odmítl. Nakonec dne 16. 12. 2019 strany uzavřely dohodu o skončení pracovního poměru žalobce ke dni 16. 12. 2019, která nahradila výpověď ze dne 5. 12. 2019; do dohody bylo po připomínce žalobce zahrnuto i ujednání o odstupném. Podle textu dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 16. 12. 2019 se strany dohodly na ukončení pracovního poměru „z důvodu dle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, když v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně … došlo ke změně organizační struktury zaměstnavatele a zrušení pracovní pozice zaměstnance, který se stal nadbytečným“. Současně se strany dohodly na odstupném konkrétně tak, že „[z]aměstnavatel vyplatí zaměstnanci odstupné z důvodu skončení pracovního poměru pro důvod uvedený výše (dle § 52 písm. c) zákoníku práce) ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, které bude splatné spolu s poslední mzdou zaměstnance.“ Žádné rozhodnutí o organizačních změnách však nebylo na straně žalované přijato. Oběma stranám bylo v okamžiku uzavření dohody zřejmé, že jejím skutečným důvodem nejsou organizační důvody.
20. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou důsledky simulace zákonného důvodu rozvázání pracovního poměru při současném sjednání odstupného v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Protože tato právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. přípustné.
21. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
22. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se jedná o skončení pracovního poměru dohodou ze dne 16. 12. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“).
23. Podle § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.
24. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce zákonného a smluvního odstupného se vyvíjela takto:
- Rozsudek ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 613/2011, vymezil základní pravidlo, že poskytování odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem může být – na rozdíl od právní úpravy poskytování odstupného účinné do 31. 12. 2006 – upraveno odchylně od zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které jsou zákonem stanoveny (vypočteny v ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce). Takové ujednání může být součástí dohody o rozvázání pracovního poměru.
- V rozsudku ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1862/2017, Nejvyšší soud potvrdil, že na odstupné může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl ukončen dohodou podle ustanovení § 49 zák. práce bez uvedení důvodu.
- Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1060/2021, dále systematizoval rozlišení odstupného na základě § 67 odst. 1 a 2 zák. práce od odstupného, na které vzniklo právo jinak – například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele. Skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ustanovení § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zák. práce, ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak.
25. Dovolatelka sice argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1006/2005, ten však posuzoval právní úpravu poskytování odstupného účinnou do 31. 12. 2006. Také její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3551/2017, není důvodný, neboť ten právě řešil situaci, kdy právo na odstupné vznikalo na základě ustanovení § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zák. práce.
26. Z uvedeného je zřejmé, že zaměstnanec se může dohodnout se zaměstnavatelem na odstupném v dohodě o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, a v takovém případě je nevýznamné, zda je naplněn některý ze zákonných důvodů pro poskytování odstupného. Zastřené jednání se přitom posuzuje podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021). Simulace existence důvodu rozvázání pracovního poměru má proto při posouzení právního jednání ten důsledek, že se vychází z vědomí stran, že uvedený důvod neexistuje a že skutečný důvod rozvázání pracovního poměru v dohodě uveden nebyl. Odvolací soud tak nepochybil, jestliže uzavřel, že strany se dohodly na právu zaměstnance na odstupné z jiných důvodů. Proto platí, že dohodnou-li se strany na odstupném v dohodě o rozvázání pracovního poměru, v níž vědomě simulují důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce, náleží zaměstnanci právo na odstupné tehdy, jestliže z výkladu zastřeného právního jednání vyplývá společná vůle stran poskytnout zaměstnanci odstupné bez ohledu na existenci tohoto zákonného důvodu. Zbývá doplnit, že platnost takového disimulovaného právního jednání je obecně (jak shora vysvětleno) podmíněna tím, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.).
27. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v dovolacím řízení plně úspěšný, a žalovaná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
29. Za dovolací řízení náleží žalobci náhrada nákladů ve výši 7 296,30 Kč za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 8 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), a to za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 5 580 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 266,30 Kč.
30. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Radovana Zubka, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu