Plný text
21 Cdo 1225/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. J. Š., zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou č. 271/4, o neplatnost skončení pracovního poměru a o zaplacení 12.933,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 316/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 23 Co 265/2016-229, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Rostislava Šustka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1390/17.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 23 Co 265/2016-229, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [žalovaná toliko odkázala na ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, aniž by vůbec vylíčila, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Ostatně dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 23 Co 265/2016-229, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, jestliže zaměstnanec ještě před doručením výpovědi pozbyl ze zdravotních důvodů způsobilost dále vykonávat dosavadní práci, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, který byl uveřejněn pod č. 32/2013 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4984/2016, k otázce, zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek, když odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů již vypracovaného znaleckého posudku, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, k závaznosti lékařského posudku o způsobilosti k práci podle § 77 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30. 6. 2010, jako podkladu pro výpověď z pracovního poměru, srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, uveřejněného pod č. 34/2012 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2206/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4118/2013, a k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1202/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 215/2016, z jejichž odůvodnění vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, a že pro použití korektivu "dobré mravy" zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy (ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu], a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. července 2017
JUDr. Mojmír P u t n a předseda senátu