Plný text
21 Cdo 1627/2026-601
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně MARTE AB, s. r. o. v likvidaci se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Monikou Dreislerovou Wetzlerovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách č. 1882/12, o 480 066 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. 24 C 65/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2026, č. j. 64 Co 657/2025-580, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, č. j. 64 Co 657/2025-580, výrokem I změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2025, č. j. 24 C 65/2019-480, ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 480 066 Kč s příslušenstvím, tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 471 461 Kč s příslušenstvím, výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve zmíněném výroku I co do částky 8 605 Kč s příslušenstvím potvrdil a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „žalovaná není z předmětné kupní smlouvy (ze dne 25. 8. 2016) zavázána (protože prodávající žalobkyně musela vědět o tom, že zmocněnec S. při koupi vozu jménem žalované překračuje své zástupčí oprávnění)“, avšak oproti soudu prvního stupně nárok žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení žalované.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná s tím, že nijak nespecifikovala, proti kterému výroku dovolání podává, a ani z jeho obsahu rozsah dovolání není rozeznatelný. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek (zřejmě v celém rozsahu) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhla odklad právní moci napadeného rozsudku.
3. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
8. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. Již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
9. V posuzovaném případě dovolatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. V dovolání žalovaná pouze rekapituluje dosavadní průběh řízení, vytýká soudu prvního stupně různá procesní pochybení v průběhu řízení před tím, než bylo vydáno první zrušovací usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 25 Co 163/2023), následně v dovolání pouze kritizuje procesní postup odvolacího soudu, resp. hodnocení důkazů a přednáší vlastní skutkové závěry. Dovolání tak neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat.
11. Vzhledem k tomu, že dle petitu dovolání je navrženo zrušení rozsudku odvolacího soudu, lze usoudit, že žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Pakliže výrokem II odvolací soud zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, nemůže v této části rozsudek vyvolat jakoukoliv újmu na právech žalované. V části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu je tak dovolání subjektivně nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto [§ 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.].
12. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu