Plný text
21 Cdo 1812/2026-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. H. ,., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1) Dražební společnost MORAVA s. r. o. se sídlem ve [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] 2) Ing. D. P., Ph.D., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], 3) E. S., zastoupenému JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem v [adresa] 4) D&D REALITNÍ A INVESTIČNÍ s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], a 5) Raiffeisenbank a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], o vyslovení neplatnosti dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 300/2024, o dovolání žalovaného 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. září 2025, č. j. 59 Co 165/2025-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Hudečka, advokáta se sídlem v [adresa] 2), žalovaná 4) a žalovaná 5) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 59 Co 165/2025-100, ve výroku I potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 5. 2025, č. j. 8 C 300/2024-70, kterým bylo řízení v plném rozsahu zastaveno (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II–VII), a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než začalo jednání ve věci, proto je nesouhlas žalovaného 3) se zastavením řízení irelevantní, a proto soud prvního stupně postupoval správně, jestliže řízení zastavil.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání, a to v celém rozsahu. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti nesouhlasu žalovaného 3) se zpětvzetím žaloby, přičemž se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, případně rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda je možné v tomto případě prolomit zásadu vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby před zahájením řízení“. Dále shrnuje „vážné hmotněprávní důvody, kterými je v rámci tohoto řízení zasahováno do práv“, zejména, že v průběhu zpeněžování nemovitostí došlo k opakovanému porušení právních předpisů a neodbornému jednání, a navrhuje, aby dovolací soud posoudil, „zda je výše uvedený hmotněprávní zájem žalovaného 3) vážným důvodem pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby, jelikož tato otázka nebyla v řízení vyřešena“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobce a žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 3) odmítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelem vytknutých otázek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
8. Podle § 96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odst. 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odst. 2). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odst. 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (odst. 4).
9. Dovolatel ve své argumentaci namítá s odkazem na ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., že byl oprávněn se dovolat neúčinnosti zpětvzetí žaloby, jelikož existují vážné důvody pro vyslovení jeho nesouhlasu se zpětvzetím, neboť byl zpětvzetím návrhu žalovaný 3) ohrožen na svých právech, přičemž odkazuje na judikaturu, která se touto otázkou zabývá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002). Tato judikatura však není k nyní projednávané věci přiléhavá, neboť v nyní projednávané věci došlo k naplnění podmínky ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř., která aplikaci odst. 3 téhož ustanovení vylučuje, když ke zpětvzetí návrhu došlo dříve, než začalo jednání (jak vyplývá ze spisu, zpětvzetí bylo doručeno Okresnímu soudu ve Zlíně dne 13. 5. 2025, v té době nebylo jednání ani nařízeno), a soud v takovém případě postupuje dle § 96 odst. 2 o. s. ř.
10. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, dospěl k závěru, že „… doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace (ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř. – poznámka dovolacího soudu) nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině“. V posuzovaném případě však „soudy rozhodovaly o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů, tedy v řízení označovaném v odborné právnické terminologii jako iudicium duplex, kdy žalobce i žalovaný mají v řízení stejné postavení, takže podáním žaloby je konzumováno i žalobní právo žalovaného, kterému v podání nové žaloby brání překážka zahájeného řízení, litispendence (např. právě řízení o vypořádání společného jmění manželů anebo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Zpětvzetí žaloby představuje ohrožení oprávněných zájmů žalovaného za situace, kdy se již sám nemůže s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku, protože již uplynula tříletá doba předvídaná v ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku“.
11. V nyní projednávané věci však k výše předestřené situaci nedochází. Žalobce se žalobním návrhem domáhal vyslovení neplatnosti dobrovolné dražby provedené na návrh žalovaného 2) dne 12. 7. 2024, přičemž předmětem dražby byl soubor nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného 3). Dovolatel není aktivně legitimován k podání žaloby na vyslovení neplatnosti dobrovolné dražby dle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2024, v němž je taxativně vymezen okruh osob oprávněných k podání návrhu, aby soud vyslovil neplatnost dražby [srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2006/2020 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2790/20), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2744/2021 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II.ÚS 3285/21), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2942/2023 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 906/24]. Zpětvzetí žaloby proto nemůže představovat ohrožení oprávněných zájmů žalovaného a nelze dospět k závěru, že by aplikací ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř. došlo k porušení práva dovolatele domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Ani skutečnosti uváděné v bodě III dovolání tak nemohou mít vliv na posouzení této otázky.
12. K námitce dovolatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť „odůvodnění je zcela nedostatečné, jelikož není patrné, k jakému dni považuje odvolací soud jednání ve věci za zahájené či v jaké konkrétní fázi bylo předmětné řízení v době podání zpětvzetí žaloby“, lze uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) oproti mínění dovolatele zjevně není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo řízení zastaveno a odvolání žalovaného 3) považováno za nedůvodné.
13. V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu v části výroku I, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II–VII, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 3) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu