Plný text
21 Cdo 1815/2026-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova č. 2476/102, o 193 788 Kč a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 12/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2026, č. j. 15 Co 88/2022-394, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 700,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Čechlovského, advokáta se sídlem v Brně, Purkyňova č. 2476/102.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2026, č. j. 15 Co 88/2022-394, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, č. j. 38 C 12/2019-166, ve výrocích I a II, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka má dovolání za přípustné předně pro řešení otázky, která podle jejího mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, zda „lze při srovnávání žalobkyně a jiného subjektu pro účely prokazování diskriminace dospět k závěru o odlišném přínosu práce a odlišné náročnosti práce, nepodařilo-li se přesně zjistit přesný výčet konkrétních pracovních úkonů, které porovnávané subjekty provedly, a nepodařilo-li se zjistit přesnou dobu práce na těchto úkonech.“ Prosazuje, že pokud soud z provedeného dokazování tyto skutečnosti nezjistí, je na místě, aby dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno podle § 133a o. s. ř. V tom jí však přisvědčit nelze.
3. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 867/2017, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, uveřejněný pod č. 89/2021 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 21 Cdo 606/2026). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádný důvod jej měnit.
4. Závěr odvolacího soudu, že „byť se provedenými důkazy nepodařilo přesně zjistit přesný výčet konkrétních pracovních úkonů, které na projektech ACTRIS provedl H. a které žalobkyně, rovněž ani přesnou dobu práce H. a žalobkyně na těchto projektech“, lze přesto posoudit, zda šlo o stejnou práci či práci stejné hodnoty, byla-li i bez těchto údajů provedenými důkazy zjištěna odlišnost jejich práce, je se shora citovanými judikaturními závěry v souladu.
5. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá předložená otázka, zda „lze při srovnání žalobkyně a jiného subjektu pro účely prokazování diskriminace dospět k závěru o odlišných pracovních úkolech na vědeckém projektu z důvodů odlišných fází projektu v čase bez přihlédnutí k tomu, kdy přesně se fáze projektu změnily“. Také tuto otázku dovolatelka předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou a vytýká odvolacímu soudu, že sice obecně popsal jednotlivé fáze, avšak neuvedl k nim konkrétní časové údaje, a prosazuje, že zjištění začátku a konce jednotlivých fází je pro posouzení přínosu práce klíčové.
6. Tato námitka však ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o charakteru práce srovnávaných osob na projektech ACTRIS, konstatovaným pod bodem 18 odůvodnění napadeného rozsudku.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., proto skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného v téže sbírce pod č. 78/2018). Nemá-li dovolatel v rovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3443/2021). Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud v projednávané věci neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
8. Třetí otázkou, kterou dovolatelka předložila, tj. zda „měl soud přihlédnout při hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů ke změnám skutkových tvrzení žalované, pokud v průběhu řízení opakovaně měnila tvrzení o důvodech poskytnutí výše osobního příplatku H., a s těmito změnami se vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí“, ve skutečnosti namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s tím, jak v průběhu řízení výši osobního příplatku H. odůvodňoval žalovaný, a nevyjádřil se k důvěryhodnosti jeho tvrzení (viz též body 18 a 19 dovolání). Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neodpovídá požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř.; dovolací soud k této vadě může – jestliže k ní skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3230/2021).
10. Dovolání není přípustné ani pro další námitku dovolatelky, která odvolacímu soudu vytýká odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021, v němž se dovolací soud zabýval tím, za jakých okolností může dojít k opakovanému poučení účastníka o neunesení důkazního břemene podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poté, co byly provedeny veškeré účastníkem navrhované důkazní prostředky ohledně sporné skutečnosti.
11. Nepřípustnou duplicitu dovolatelka shledává v poučeních, kterých se žalovanému dostalo ze strany odvolacího soudu na jednáních konaných dne 12. 8. 2025 a poté dne 21. 10. 2025.
12. Podle obsahu spisu byl žalovaný při prvním z označených jednání soudem poučen, že dojde k přesunu důkazního břemene podle § 133a o. s. ř. z žalobkyně na žalovaného, pokud žalobkyně na základě výzvy soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. doplní svá skutková tvrzení o přesné a konkrétní náplni její práce na jednotlivých projektech, za které jí byl přiznán osobní příplatek. Z obsahu protokolu založeného na č. l. 240-241 spisu se nepodává, že by žalovaný na tomto jednání byl soudem poučen také o povinnosti doplnit svá skutková tvrzení či označit důkazy k jejich prokázání a o důsledcích nesplnění této povinnosti (ostatně takové poučení by bylo předčasné, neboť žalobkyni byla k doplnění tvrzení ve smyslu poskytnutého procesního poučení poskytnuta lhůta 15 dnů). Na jednání konaném dne 21. 10. 2025 pak odvolací soud žalovaného vyzval k doplnění rozhodných skutečností a k označení důkazů k jejich prokázání, a to, zda na projektech, na kterých pracovala žalobkyně a posléze H., existovaly různé fáze z hlediska odbornosti nebo vědecké náročnosti (tedy zpracování, analýza, výstupy a hodnocení – jak tvrdí žalobkyně), a pokud tyto fáze existovaly, jaké konkrétní činnosti žalobkyně a H. na těchto projektech vykonávali; současně byl poučen, že pokud požadovaná tvrzení nedoplní a neoznačí důkazy k jejich prokázání, mohlo by to pro něj znamenat, že ve sporu nebude úspěšný. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl odvolacím soudem poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. pouze jednou, a to při jednání konaném dne 21. 10. 2025. Situace řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1290/2021 tak v posuzované věci nenastala a k dovolatelkou tvrzenému odklonu odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu tedy nedošlo, resp. dojít ani nemohlo.
13. Dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení další, páté otázky, zda „lze účastníku uložit povinnost náhrady nákladů řízení státu spočívající v překladu rozhodnutí Soudního dvora EU (dříve Evropského soudního dvora), na který žalobkyně v rámci svého vyjádření odkázala a který se týká evropských právních předpisů, jež jsou v ČR závazné“. Prostřednictvím této otázky dovolatelka brojí proti tomu, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci pod sp. zn. 21 Cdo 3521/2023 vysvětlil, že přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Protože ke změně tohoto zákonného ustanovení v mezidobí nedošlo, není dovolání žalobkyně v té části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, objektivně přípustné.
14. Ani proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť i těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.