Plný text
21 Cdo 1913/2026-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Hanon Systems Thermal Technology s. r. o. se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí S. č. 87/18, o 661 013 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 30 C 27/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2026, č. j. 23 Co 34/2026-104, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2026, č. j. 23 Co 34/2026-137, takto:
Rozsudek krajského soudu, usnesení krajského soudu ze dne 1. července 2026, č. j. 23 Co 34/2026-137, rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. října 2025, č. j. 30 C 27/2025-77, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 21. ledna 2026, č. j. 30 C 27/2025-91, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 29. 4. 2025 (doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2025) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na odškodnění bolesti 661 013 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 26. 3. 2025 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala v pracovním poměru jako operátor výroby a že dne 12. 2. 2024 při práci u stroje v důsledku momentální indispozice upadla na betonovou podlahu a udeřila se do hlavy, načež se ocitla v bezvědomí a byla odvezena zdravotnickou záchrannou službou. Uvedla, že v důsledku tohoto pádu na hlavu utrpěla subdurální hematom spojený se subdurálním krvácením, což si vyžádalo komplikované léčení s komplikacemi v podobě prodělání močové infekce a zánětu nosní sliznice, že se u ní následně objevily i epileptické záchvaty a že byla nucena prodělat dvakrát kranioplastiku, mezi oběma kranioplastikami též revizi pro epidurální krvácení, další revizi a extrakci kostní ploténky. Poukázala na to, že znalec MUDr. R. S. zhodnotil jak bolest způsobenou primárním úrazem, tak bolest vyvolanou následným léčením a zdravotními komplikacemi 1 558 body, což při hodnotě jednoho bodu 424,27 Kč činí žalovanou částku. Dále uvedla, že příčinou její mdloby byl nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla zaměstnavatelem zařazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala. Zdůraznila, že uvedené poškození zdraví utrpěla proti své vůli a bez šance mu zabránit, a to náhlým a násilným působením betonové podlahy ve výrobní hale v důsledku zemské přitažlivosti na „její křehkou hlavu“.
2. Žalovaný namítal, že k poškození zdraví žalobkyně došlo v důsledku její momentální indispozice, tedy v důsledku vnitřních faktorů, nikoli v důsledku vnějších násilných vlivů, a že se proto o pracovní úraz nejedná. Podle žalovaného nebyly naplněny zákonné předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za nemajetkovou újmu zaměstnance, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem újmy.
3. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 30 C 27/2025-77, opraveným usnesením ze dne 21. 1. 2026, č. j. 30 C 27/2025-91, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 80 418 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru na pozici operátora výroby, že dne 12. 2. 2024 při výkonu práce pro žalovaného spočívající v kontrole drobných plastových komponentů omdlela, sesunula se na zem a ztratila vědomí, že jí byla poskytnuta první pomoc a přivolána rychlá záchranná zdravotní služba, že následkem pádu došlo k poranění hlavy žalobkyně, která těsně před mdlobami vykonávala lehkou fyzickou práci vestoje, kdy označovala plastové komponenty tečkou, a že na tuto práci byla přeřazena, neboť na předchozím pracovním stanovišti byla nespokojena s fyzickou náročností tamější práce, kterou však běžně vykonávají i ženy všech věkových kategorií, že žalobkyni již ode dne předcházejícího incidentu bolela hlava a měla teplotu a že žalobkyně má v anamnéze opakované pády, jejichž etiologie je neznámá. Dovodil, že k pádu žalobkyně došlo následkem její mdloby, tedy že pád na betonovou podlahu byl následkem vnitřní zdravotní indispozice žalobkyně projevivší se mdlobou, nikoli následkem násilného působení jakýchkoli zevních vlivů, a že proto nejde o pracovní úraz. Uzavřel, že mdlobám žalobkyně nepředcházela výrazná fyzická námaha či náhlé vypětí sil, že k nim došlo na počátku pracovní směny v pondělí po dni pracovního klidu a že proto nejsou naplněny „předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a to existence pracovního úrazu a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 23 Co 34/2026-104, opraveným usnesením ze dne 1. 7. 2026, č. j. 23 Co 34/2026-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 40 000 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku o věci samé potvrdil, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 015 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shledal správným i jeho právní posouzení věci. Uvedl, že pracovním úrazem není každé poškození zdraví, ke kterému u zaměstnance dojde při plnění pracovních úkolů, že působení zevních vlivů musí být krátkodobé, náhlé a násilné a že požadavek násilného působení zevních vlivů není naplněn, jestliže se jednalo o „momentální indispozici žalobkyně v důsledku vnitřních faktorů“. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „vnitřní faktory (stížnosti žalobkyně na bolest hlavy a zvýšenou teplotu)“ byly výslechy svědků i údaji z lékařských zpráv prokázány, a že naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, podle něhož byl příčinou její mdloby „nahromaděný přestálý stres z předchozího pracovního týdne, kdy byla žalobkyně žalovaným přeřazena na těžší fyzickou práci, kterou špatně zvládala“. Odvolací soud proto uzavřel, že u žalobkyně nedošlo k pracovnímu úrazu.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu pojmu pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zákoníku práce. Zdůraznila, že její žalobní nárok „nespočívá v tom, že při práci na výrobní lince omdlela, nýbrž v tom, že při práci na výrobní lince se zřítila hlavou na betonovou podlahu (lhostejno, zda v důsledku mdloby z nejasných příčin nebo za jiných, nezaviněných okolností)“, a že krátkodobé, náhlé a násilné působení zevních vlivů „vyšlo od zemské přitažlivosti a tvrdosti betonové podlahy oproti hmotnosti a křehkosti hlavy žalobkyně“. Má za to, že pracovní úraz musí být vyvolán vnějšími fyzikálními silami, působícími nikoli zevnitř tělesné schránky poškozeného zaměstnance, ale zvnějšku, a že tyto požadavky úraz spočívající v pádu na hlavu na pracovišti splňuje. Důvody pádu mohou podle jejího názoru podle okolností zakládat zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele, žalovaný však žádné skutečnosti ke zproštění se odpovědnosti, byť i jen částečnému, nenamítal. Dovolatelka dále předestřela otázku hmotného práva, která podle jejího mínění dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázku, „zda je pracovním úrazem ve smyslu § 271k odst. 1 zák. práce i úraz vzniklý pádem při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním (§ 273 a § 274 zák. práce), jestliže tomuto pádu předcházela ztráta vědomí nebo jiná momentální indispozice na straně zaměstnance zapříčiněná vnitřními faktory“. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími zásadními tvrzeními, a že se tak odchýlil i od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žalobkyní předestřená otázka již byla dovolacím soudem mnohokrát řešena a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a že právní posouzení věci odvolacím soudem je „zcela správné“. Namítl, že v posuzovaném případě nebyla naplněna podmínka krátkodobého, náhlého a násilného působení zevních vlivů, neboť k úrazu došlo vlivem mdloby žalobkyně, a ani podmínka souvislosti úrazu s plněním pracovních úkolů. Podotkl, že gravitace a betonová podlaha, „které jsou v místě výrobní linky přítomny vždy“, nepředstavují ani náhlý, ani krátkodobý zevní vliv a že k poškození zdraví žalobkyně došlo v důsledku jejího vnitřního stavu, „zcela bez jakéhokoli vlivu pracovního prostředí či pracovní činnosti samotné“. Uvedl, že v průběhu řízení liberaci (a to ani částečnou) skutečně nenavrhoval, neboť má za to, že mu povinnost k náhradě škody vzhledem k neexistenci pracovního úrazu vůbec nevznikla. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 24. 11. 2020 (ve znění pozdějších „dodatků“) v pracovním poměru na dobu určitou jako operátor výroby, že dne 12. 2. 2024 při výkonu práce pro žalovaného spočívající v kontrole drobných plastových komponentů omdlela, sesunula se na zem a ztratila vědomí, že jí byla poskytnuta první pomoc a přivolána rychlá záchranná zdravotní služba, že po pádu na betonovou podlahu výrobní haly žalovaného došlo k poranění hlavy žalobkyně, že žalobkyně těsně před mdlobami vykonávala lehkou fyzickou práci vestoje, kdy označovala plastové komponenty tečkou, a že na tuto práci byla přeřazena poté, co na předchozím pracovním stanovišti byla nespokojena s fyzickou náročností tamější práce. Žalobkyni, která má podle propouštěcí zprávy neurologického oddělení Oblastní nemocnice Kladno v anamnéze opakované pády, jejichž etiologie je neznámá, již ode dne předcházejícího incidentu bolela hlava a měla teplotu. Tvrzení žalobkyně, že příčinou její mdloby byl nahromaděný stres z předchozího pracovního týdne, neměl odvolací soud za prokázané.
11. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je pracovním úrazem ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zákoníku práce poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nárazem svého těla na podlahu pracoviště při pádu, byl-li tento pád způsoben ztrátou vědomí nebo jinou náhlou zdravotní indispozicí zaměstnance. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k poškození zdraví žalobkyně došlo dne 12. 2. 2024 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zák. práce“).
14. Podle ustanovení § 269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
15. Podle ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).
16. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem jsou – jak vyplývá z citovaných ustanovení – poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy. Ke vzniku nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. též § 269 odst. 4 zák. práce). V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti k náhradě škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022, uveřejněný pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4199/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014).
17. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Jedná se o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí (srov. například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1961, sp. zn. 4 Co 172/61, uveřejněný pod č. 27/1962 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007); obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí) [srov. odstavec 21 odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022, uveřejněného pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč.; k případům úrazového děje, při němž dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2757/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 176/2023]. O pracovní úraz půjde i tehdy, jestliže k němu dojde v důsledku náhlé nevolnosti zaměstnance, která nebyla vyvolána pracovním prostředím (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč.).
18. Shodně vymezuje pracovní úraz též odborná literatura, která zdůrazňuje, že „k poškození zdraví musí dojít působením zevních vlivů, které zaměstnanec nemůže odvrátit a které je v tomto smyslu překvapivé, neočekávané“, a že „působení zevních vlivů nemusí spočívat jen v působení zevních sil (pádu břemene, napadení cizí osobou), může se jednat i o působení vlastní tělesné síly (uklouznutí, zakopnutí, přetržení svalu po vynaložení tělesné námahy)“ (NOVOTNÝ, Zdeněk. § 269 [Povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1152).
19. Z ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce, z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a z povahy povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody nebo nemajetkové újmy vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem vyplývá, že zákonný znak pracovního úrazu spočívající v krátkodobém, náhlém a násilném působení zevních vlivů se vztahuje ke vzniku poškození zdraví zaměstnance, a nikoli k příčinám, které zaměstnance do dosahu tohoto působení přivedly. Utrpí-li zaměstnanec poškození zdraví nárazem svého těla na podlahu pracoviště nebo na jiný předmět při pádu, je tento náraz sám o sobě působením zevních vlivů, které je krátkodobé, náhlé i násilné. Okolnost, co pád zapříčinilo, je z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku pracovního úrazu bez významu. Jinými slovy, není rozhodné, zda zaměstnanec upadl proto, že uklouzl, zakopl, ztratil rovnováhu z nezjištěné příčiny, anebo proto, že ztratil vědomí či byl postižen jinou náhlou zdravotní indispozicí; ve všech těchto případech je poškození zdraví, které vzniklo teprve nárazem při pádu, způsobeno působením zevních vlivů, a nikoli vnitřním pochodem v organismu zaměstnance. Zákon nevyžaduje, aby zevní vliv, jenž poškození zdraví způsobil, byl spjat s povahou konané práce. Postačí, došlo-li k poškození zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a § 274 zák. práce).
20. Od těchto případů je třeba odlišit situace, v nichž zevní faktor úrazového děje chybí a kde poškození zdraví je pouhou manifestací vnitřního chorobného stavu zaměstnance, který se u něj projevil v době, kdy plnil pracovní úkoly nebo kdy jednal v přímé souvislosti s jejich plněním (jako je tomu například u infarktu myokardu nebo u jiné cévní příhody). Právě na tyto situace dopadají uvedené závěry rozhodovací praxe, podle nichž lze o úrazový děj uvažovat i tehdy, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí, avšak jen za předpokladu, že k náhlému poškození zdraví došlo při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo nezvyklém úsilí. Uvedené závěry však nelze vztáhnout na poškození zdraví, které bylo způsobeno nárazem při pádu, neboť zde působení zevních vlivů nechybí.
21. Okolnosti, které způsobily pád zaměstnance, mohou být významné z hlediska zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu podle ustanovení § 270 zák. práce. Podle tohoto ustanovení se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy (odstavec 1). Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví; za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce (odstavec 2). Důvodem zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu podle ustanovení § 270 odst. 1 a 2 zák. práce však nemůže být skutečnost, že zaměstnanec trpí určitými fyzickými či psychickými nedostatky (srov. opět stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč.).
22. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nárazem svého těla na podlahu pracoviště nebo na jiný předmět při pádu, je pracovním úrazem ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce i tehdy, byl-li pád způsoben ztrátou vědomí nebo jinou náhlou zdravotní indispozicí zaměstnance.
23. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že požadavek násilného působení zevních vlivů nebyl v případě pádu žalobkyně na pracovišti dne 12. 2. 2024 naplněn, neboť se jednalo o momentální indispozici žalobkyně v důsledku vnitřních faktorů, a že proto u ní k pracovnímu úrazu nedošlo, není správný. Poškozením zdraví, jehož odškodnění se žalobkyně v projednávané věci domáhá, není mdloba, která ji dne 12. 2. 2024 postihla, nýbrž poranění hlavy, které utrpěla teprve následkem pádu na betonovou podlahu výrobní haly žalovaného. Toto poranění nevzniklo vnitřním pochodem v organismu žalobkyně, ale nárazem její hlavy na podlahu, tedy krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů, k němuž došlo nezávisle na vůli žalobkyně a při plnění jejích pracovních úkolů. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – zaměnil příčinu pádu žalobkyně za úrazový děj a na základě této záměny nesprávně dovodil, že u žalobkyně k pracovnímu úrazu nedošlo.
24. Namítá-li žalovaný ve vyjádření k dovolání, že gravitace a betonová podlaha, „které jsou v místě výrobní linky přítomny vždy“, nepředstavují ani náhlý, ani krátkodobý zevní vliv, pak přehlíží, že zevním vlivem ve smyslu ustanovení § 271k odst. 1 zák. práce zde není samotná existence podlahy ve výrobní hale, nýbrž náraz těla žalobkyně na ni. K tomuto nárazu došlo jednorázově a v krátkém okamžiku a jeho účinky na organismus žalobkyně byly násilné.
25. Neobstojí ani námitka žalovaného, že poškození zdraví žalobkyně nesouviselo s plněním jejích pracovních úkolů. Plněním pracovních úkolů je – jak plyne z ustanovení § 273 odst. 1 zák. práce – též výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru. Z hlediska naplnění tohoto zákonného znaku pracovního úrazu je proto rozhodné, že k pádu žalobkyně a k jejímu poranění došlo na jejím pracovišti v pracovní době při výkonu práce, kterou jí žalovaný přidělil. Okolnost, že mdloba, jež pád způsobila, s výkonem práce žalobkyně podle zjištění soudů nesouvisela, uvedený závěr nezpochybňuje, neboť souvislost s plněním pracovních úkolů se – ze stejných důvodů, jaké byly vyloženy výše – posuzuje ve vztahu k úrazovému ději, a nikoli ve vztahu k příčinám, které jej vyvolaly.
26. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (spolu s vydaným opravným usnesením) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (spolu s vydaným opravným usnesením) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu