Plný text
21 Cdo 2196/2025-1774
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné OJGAR s. r. o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinným 1) J. L., zastoupenému Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v [adresa] 2) B. M. L., zastoupené Markem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o návrzích povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 5920/2013, o dovolání povinné 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025, č. j. 17 Co 184/2025-1711, takto:
I. Dovolání povinné 2) proti usnesení krajského soudu v části výroku II se odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Povinná 2) je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 59 907,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta se sídlem v [adresa] 1) a oprávněnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Na návrh oprávněné pověřil Okresní soud v Mělníku soudního exekutora JUDr. M. M., Exekutorský úřad Praha – západ, vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 12 912 492 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů předcházejícího řízení, podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2012, č. j. 33 Nc 6101/2009-183, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 16 Co 240/2013-263. Exekuci následně vedl soudní exekutor JUDr. I. L., Exekutorský úřad Praha 1.
2. Podáním ze dne 24. 10. 2024 navrhla povinná 2) zastavení exekuce s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka je promlčena. Dále uvedla, že složila vymáhanou pohledávku vyčíslenou soudním exekutorem dne 17. 9. 2024 na účet soudního exekutora, aby nedošlo ke zpeněžení zástavy. Současně uvedla, že sice i v případě, kdy je zajištěná pohledávka promlčena, může se zástavní věřitel uspokojit, ale výhradně z výtěžku zpeněžení zástavy. Jestliže ke zpeněžení zástavy nedošlo (vymáhaná pohledávka byla složena na účet soudního exekutora), neexistuje žádný výtěžek, ze kterého by se mohl zástavní věřitel promlčené pohledávky uspokojit. V podstatě totožný návrh podal dne 15. 11. 2024 rovněž povinný 1).
3. Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 2024 uvedla, že s návrhem povinné 2) na zastavení exekuce nesouhlasí, neboť námitku promlčení, kterou povinná 2) opakovaně vznáší, shledaly soudy nedůvodnou. Oprávněná dále uvedla, že skutečnost, že povinná 2) pohledávku zaplatila k rukám soudního exekutora, nemá na právní posouzení věci žádný vliv. Projednání návrhu povinné 2) podle oprávněné brání překážka rei iudicatae a exekuce je díky úhradě vymáhané pohledávky ukončena vymožením a nelze ji zastavit. Obdobně se oprávněná vyjádřila i k návrhu povinného 1).
4. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 16 EXE 5920/2013-1648, řízení o návrhu povinné 2) na zastavení exekuce ze dne 24. 10. 2024 zastavil (výrok I) a zastavil i řízení o návrhu povinného 1) na zastavení exekuce ze dne 15. 11. 2024 (výrok II). Uvedl, že ze soudního spisu bylo zjištěno, že z totožných důvodů (tj. z důvodu promlčení zajištěné pohledávky) se povinná 2) domáhala zastavení exekuce již svým návrhem ze dne 18. 12. 2013 a povinný 1) svým návrhem ze dne 12. 12. 2013. Tyto návrhy povinných na zastavení exekuce byly pravomocně zamítnuty (usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 11. 2016, č. j. 16 EXE 5920/2013-376, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 17 Co 80/2017-464). Vzhledem k tomu, že o návrzích povinných bylo již v minulosti rozhodnuto a žádný z nich netvrdí žádné další jiné (nové) skutečnosti, jedná se o návrhy zcela shodné a exekuční soud je nemůže opětovně projednat. Protože se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, exekuční soud řízení o návrzích povinných zastavil. Nad rámec výše uvedeného soud uvedl, že se neztotožňuje s interpretací povinných, že exekuci je třeba zastavit jako neoprávněnou proto, že v rámci exekuce nedošlo ke zpeněžení zástavy, když k uvedenému nedošlo proto, že povinná 2) v průběhu exekuce vymáhanou pohledávku uhradila.
5. K odvolání obou povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2025, č. j. 17 Co 184/2025-1711, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a odvolání povinné 2) proti výroku II usnesení soudu prvního stupně odmítl (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud uvedl, že o námitkách povinných, které v aktuálním návrhu na zastavení exekuce uplatňují, bylo již pravomocně rozhodnuto výše uvedenými usneseními Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, čímž je založena překážka věci pravomocně rozhodnuté. Následné dovolání povinných bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018. Soud dále uvedl, že povinní v nynějších návrzích neuvedli žádné nové skutečnosti; dokonce na svou dřívější argumentaci ohledně promlčení výslovně odkazují. Podle soudu skutečnost, že pohledávka, pro jejíž úhradu je veden prodej předmětných nemovitostí coby zástavy, byla ze strany povinné 2) soudnímu exekutorovi uhrazena, nezakládá žádnou „novotu“ v možnosti opětovného posouzení promlčení. K námitce nesprávnosti postupu soudního exekutora při vyplacení složeného plnění pak soud uvedl, že ani tato skutečnost není z hlediska důvodů pro zastavení exekuce relevantní.
6. Proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu podala povinná 2) dovolání, jehož přípustnost shledává v otázkách, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Konkrétně se jedná o otázky: a) „Jakým způsobem se projevuje specifická dvoustupňová povaha řízení o soudním prodeji zástavy při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté, zejména pokud jde o možnost uplatnění námitek promlčení v rozvrhovací fázi?“, b) „Lze prostředky složené na účet exekutora bez faktického zpeněžení zástavy považovat za ‚výtěžek dražby‘ ve smyslu příslušných procesních předpisů upravujících soudní prodej zástavy, a pokud ano, představuje tento postup kvalitativně novou skutečnost překonávající překážku věci pravomocně rozhodnuté?“ a c) „Má námitka promlčení vznesená v průběhu výkonu rozhodnutí prodejem zástavy vliv na vyplacení dobrovolně složené částky ze strany povinného?“. Dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že složení prostředků na účet exekutora nelze považovat za novou skutečnost, je nepřípustně zužující, když podle dovolatelky složení dlužné částky bez faktického zpeněžení zástavy vytváří zcela nový procesní stav, který nemohl být předmětem předchozího přezkumu. Dovolatelka uvádí, že došlo ke složení prostředků na účet exekutora, avšak nikoli ke zpeněžení zástavy ve prospěch oprávněného. Exekutor podle jejího názoru tyto prostředky neoprávněně vyplatil, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Povinná 2) navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
7. Oprávněná se ve vyjádření k dovolání povinné 2) ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že dovolání povinné 2) považuje za nepřípustné. Uvedla, že skutečnost, že povinná 2) pohledávku zaplatila k rukám soudního exekutora, nemá a nemůže mít na právní posouzení věci žádný vliv a povinní pouze opakují skutečnosti, o kterých již soud rozhodl. Zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem může mít podle oprávněné jediný následek, a to ukončení exekuce vymožením pohledávky, přičemž k ukončení došlo okamžikem připsání částky na účet soudního exekutora; exekuce je tedy ukončena vymožením a nelze ji již zastavit, neboť není co zastavovat, když exekuce zanikla. Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolatelka podává své dovolání proti usnesení odvolacího soudu výslovně i v části jeho výroku II, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti výroku II usnesení soudu prvního stupně. Protože proti tomuto rozhodnutí je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., odmítl dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání povinné 2) v této části jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
12. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit námitky dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (například od jeho usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019). Podle dovolatelky soud v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze základní skutečnosti podle § 200z odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 1. 1. 2014), a teprve ve druhé fázi poskytuje zákon podle § 336b odst. 4 písm. b) o. s. ř. komplexní procesní prostor pro detailní přezkum všech podstatných okolností. Avšak v nyní posuzované věci vycházel odvolací soud ze stavu, kdy již předchozí rozhodování o zastavení exekuce z důvodu promlčení exekuované pohledávky i zástavního práva se odehrávalo ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Jeho rozhodnutí tak nebylo založeno na rozdílech mezi dvěma fázemi řízení o soudním prodeji zástavy.
13. V souvislosti s otázkou, zda má námitka promlčení vznesená v průběhu výkonu rozhodnutí prodejem zástavy vliv na vyplacení dobrovolně složené částky ze strany povinného, dovolatelka namítá, že „v daném případě (tedy za shledání pohledávky promlčenou) má soud řízení zastavit a dobrovolně složenou částku povinnému vrátit“. Na takto dovolatelkou formulované otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud neposuzoval otázku, zda by povinnému měla být vrácena dobrovolně složená částka; dobrovolné složení částky povinnou 2) posuzoval toliko v souvislosti, zda představuje „novotu“ při opětovném posouzení promlčení.
14. Napadené usnesení odvolacího soudu tak závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, zda složení peněžních prostředků povinným na účet soudního exekutora představuje novou skutečnost pro posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté při dalším návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky.
15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání povinné 2) není opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k tvrzené nové skutečnosti, složení částky na účet soudního exekutora, mělo dojít 17. 9. 2024 – podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 30. 9. 2024 (dále jen „e. ř.“).
17. Judikatura dovolacího soudu učinila o překážce věci pravomocně rozhodnuté tyto závěry:
V usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté (jen) tehdy, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2001, pod číslem 113).
Platí však, že i v exekučním řízení je věcí povinného, aby uvedl veškeré skutečnosti, z nichž dovozuje nemožnost realizace zástavního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016), a to nejpozději do odvolacího řízení [nejpozději do doby, než odvolací soud o jeho návrhu rozhodne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2117/2020)]; k nově uvedeným skutečnostem (které odůvodňují zastavení exekuce proto, že je zde některý z důvodů, pro které nelze zástavní právo realizovat) lze přihlédnout pouze tehdy, pokud zde v původním řízení nebyly a došlo k nim až později (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008, z recentních rozhodnutí pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1299/2022).
V řízení o návrhu na zastavení exekuce se při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté uplatní tatáž pravidla jako v nalézacím řízení sporném (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Zde již judikatura uzavřela, že totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012).
18. Z uvedeného vyplývá, že novou tvrzenou skutečností, pro kterou lze posoudit nový návrh na zastavení exekuce, aniž by byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, nemůže být jakákoliv skutečnost, ale pouze taková, která je pro posouzení návrhu na zastavení exekuce právně relevantní. Jinými slovy, nemůže se jednat o skutečnost, která na předchozím posouzení návrhu na zastavení exekuce nemůže nic změnit.
19. Z hlediska nyní posuzované věci vyústily předchozí návrhy povinných na zastavení exekuce z důvodu promlčení jak zástavního práva, tak i vlastní pohledávky oprávněné v zamítavé rozhodnutí soudů založené na závěrech, že zástavní právo promlčeno nebylo, a že promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a promlčení zástavního práva samotného jsou dva samostatné instituty, mající odlišný právní režim, z nichž pro možnost zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 52 e. ř.) prodejem zástavy má význam pouze promlčení zástavního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018).
20. V současném návrhu na zastavení exekuce uvádí povinní opět jako důvod zastavení exekuce „promlčení práva z pohledávky zajištěné zástavním právem“. Argumentují, že řízení o soudním prodeji zástavy vstoupilo do druhé fáze, že nedošlo ke zpeněžení zástavy, nýbrž došlo ke složení částky rovnající se vymáhané pohledávce na účet soudního exekutora. Podle povinných se tak nejedná o prostředky získané prostřednictvím zpeněžení zástavy, ze kterých by se mohl zástavní věřitel promlčené pohledávky uspokojit.
21. K otázce druhé fáze řízení o soudním prodeji zástavy se dovolací soud jako k nevýznamné vyjádřil již výše. Zbývá tedy posoudit, zda tvrzená skutečnost o složení částky rovnající se vymáhané pohledávce na účet soudního exekutora může být tou novou relevantní skutečností při posouzení opětovného návrhu na zastavení exekuce. Tato skutečnost má přitom jak procesněprávní, tak hmotněprávní důsledky.
22. Závěr, že na platbu provedenou v průběhu exekuce je nutné hledět jako na uspokojení pohledávky v exekučním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1125/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4077/2009), se uplatní rovněž v exekuci prováděné prodejem zástavy (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 172/2023). Z hlediska exekučního řízení není rozdíl, zda je peněžité plnění na vymáhanou povinnost hrazeno exekutorovi, nebo oprávněnému (§ 46 odst. 4 věta první e. ř.); v obou případech se plnění hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce považuje za vymožené plnění, tedy stejně jako plnění získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1 e. ř. [srov. § 46 odst. 4 písm. a), c) e. ř.]. Tím se ukazuje nedůvodnost argumentu povinných, že v případě složení částky rovnající se vymáhané pohledávce na účet soudního exekutora „se nejedná o prostředky získané prostřednictvím zpeněžení zástavy, ze kterých by se mohl zástavní věřitel promlčené pohledávky uspokojit“. Pro rozhodnutí není proto určující ani podotázka dovolatelky, zda lze prostředky složené na účet exekutora považovat za „výtěžek dražby“; jde o vymožené plnění.
23. Platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky, přičemž exekutor přijímá plnění jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout. Důsledkem uvedené skutečnosti je zánik vymáhané pohledávky v části úhrady dluhu dlužníkem (v rozsahu poskytnutého plnění) [srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod č. 66/2007 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil například v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009, v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněném pod č. 69/2011 Sb. rozh. obč., nebo v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 250/2012].
24. Žádný z výše uvedených důsledků nemá (nemůže mít) vliv na posouzení důvodnosti námitky promlčení vymáhané pohledávky jako důvodu pro zastavení exekuce. Z procesního hlediska došlo k vymožení plnění, z hmotněprávního hlediska k zániku pohledávky. Složení peněžních prostředků povinným na účet soudního exekutora tak nepředstavuje novou právně relevantní skutečnost pro posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté při novém návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. V této konkrétní věci tak skutečnost, že povinná 2) složila peněžní prostředky na účet soudního exekutora, nemůže nic změnit na předchozím posouzení námitky promlčení v řízení o návrhu na zastavení exekuce, jež vyvrcholilo výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018.
25. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání povinné 2) podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve zbývající části zamítl.
26. Jelikož exekuce již skončila (viz oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 28. 7. 2025), nebylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ponechat k rozhodnutí soudnímu exekutorovi a exekučnímu soudu. Dovolací soud proto rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Povinná 2) neměla v dovolacím řízení úspěch, a je proto povinna nahradit oprávněné náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejího zástupce z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Oprávněné náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 49 060 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 10 397,10 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem tedy oprávněné vznikly náklady v celkové výši 59 907,10 Kč.
27. Povinná 2) je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 59 907,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Vodičky, který oprávněnou v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
28. Protože se řízení účastnil i povinný 1) – exekuce byla vedena prodejem zástavy ve společném jmění manželů, bylo třeba rozhodnout rovněž o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi povinným 1) a oprávněnou. Zde dovolací soud zohlednil, že povinný 1) dovolání nepodal a nezpůsobil tak náklady oprávněné spojené s vyjádřením k dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu