Plný text
21 Cdo 2255/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně D. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Základní škole Náměšť nad Oslavou, Komenského 53, příspěvkové organizaci, se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50, o 907.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 223/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019 č. j. 49 Co 8/2019-149, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 700, Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Panušky, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická č. 276/20.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.1.2019 č. j. 49 Co 8/2019-149 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalovanou vymezené skutečnosti, jimiž zdůvodnila svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, nelze kvalifikovat za vážný důvod ve smyslu ustanovení § 222a odst. 2 o.s.ř.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.9.1999 sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněný pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013 sp. zn. 22 Cdo 932/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení § 1 a 2 o.s.ř. své opodstatnění, a proto veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu ustanovení § 222a odst. 2 o.s.ř.] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Jak v této souvislosti správně uvádí odvolací soud, žalobkyni za dané situace „nelze nutit, aby pokračovala ve sporu, v němž bude v důsledku chování žalované neúspěšná“, neboť je nepochybné, že odvolací soud by nemohl, kdyby pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by byl v takovém případě oprávněn zkoumat, zda nárok žalobkyně byl po právu či nikoliv. Dovolací soud nerozporuje, že „je nutno nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby zkoumat s ohledem na jeho skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena“ (k tomu srov. právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 10.4.2012 sp. zn. I. ÚS 3065/11, na který je odkazováno v dovolatelkou zmíněném usnesení Ústavního soudu ze dne 31.5.2012 sp. zn. III. ÚS 1335/12). Tvrdí-li však žalovaná, že uhradila žalobkyni nepravomocně přiznaný nárok na náhradu mzdy jen proto, aby „neúměrně nenavyšovala spornou pohledávku o úroky z prodlení“, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že pouze splnění dluhu (závazku) by mohlo ukončit dobu prodlení. Kdyby tedy provedenou platbou žalovaná neměla v úmyslu plnit dluh (závazek), potom by její prodlení se splněním dluhu včetně úročení dlužných částek nadále pokračovalo.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu