Plný text
21 Cdo 2384/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po V. W., zemřelém dne 22. prosince 1957, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, vedené u bývalého Státního notářství II pod sp. zn. 21 D 10/58, o dovolání 1) J. V., 2) Ing. J. P., 3) R. P., 4) MUDr. I. H., 5) PhDr. J. H., 6) Ing. O. H., 7) A. L., 8) J. K., zastoupeným JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. 24 Co 203/2013-154, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2014, č. j. 24 Co 203/2013-177, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání J. V., Ing. J. P. a R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2013, č. j. 24 Co 203/2013-154, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k závěru odvolacího soudu o tom, že je třeba odmítnout opravný prostředek proti usnesení o dědictví proto, že byl podán osobou jinou než účastníkem dědického řízení, za něhož lze považovat jen toho, s kým soud jako s účastníkem skutečně jednal, bez ohledu na to, zda jím mohl být nebo měl být a z jakého důvodu se dědického řízení neúčastnil srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2788/99, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 92/97, které bylo uveřejněno pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1855/98, které bylo uveřejněno pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001; k závěru odvolacího soudu o přednosti restitučních předpisů srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2449/2011, dále závěry přijaté ve S. Ú. soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ú. soudu ČR pod číslem 477, ročník 2005) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu, že námitky o nedostatcích řádného zastoupení procesní předchůdkyně dovolatelů v dědickém řízení jinou dědičkou pouze podporují skutečnost, že s ní (ani s její zástupkyní) nebylo jako s účastnicí řízení skutečně jednáno, je správný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. V., Ing. J. P. a R. P. podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Dovolání MUDr. I. H., PhDr. J. H., Ing. O. H., A. L. a J. K. proti témuž usnesení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud České republiky rovněž odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první o.s.ř. a § 218 písm. b) o.s.ř.), neboť nejsou k podání dovolání oprávněni (subjektivně legitimováni), protože nebyli účastníky řízení v projednávané věci a napadené rozhodnutí se netýká jejich práv a povinností.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2014
JUDr. R. F. senátu