Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, proti žalované ha-vel internet s.r.o. se sídlem v Ostravě – Muglinově, Olešní č. 587/11a, IČO 25354973, zastoupené Mgr. Bc. Petrou Juřátkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 226/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Petry Juřátkové, advokátky se sídlem v Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení:
a) „jednak otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak,“
b) „jednak otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
7. Ve vztahu k takto nedostatečně vymezené otázce a) (dovolatelka žádnou otázku neformuluje a její vymezení nevyplývá ani z jeho obsahu) je v dovolání namítáno, že „v tomto konkrétním případě tzv. externí zpracování mzdové agendy představuje zastírání ‚švarcsystému‘ a že již z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatná“, že za situace, kdy „T. pracuje u žalované v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy jako asistentka a že jako externí mzdová účetní nepracuje pro žádné další klientky (toliko pro žalovanou), nelze dospět k závěru, že práci, kterou M. T. pro žalovanou vykonává, vykonává jako externí mzdová účetní v rámci tzv. outsourcingu, ale že tuto práci vykonává v pracovněprávním vztahu a že se tedy jedná o tzv. švarcsystém“, že „je důležité se zabývat toliko otázkou, zda se žalobkyně skutečně stala pro žalovanou nadbytečnou v důsledku rozhodnutí žalované nechat zpracovávat (toliko) mzdovou agentu externí účetní M. T. jako OSVČ podnikající na podkladě živnostenského listu, nikoli pak rozhodnutím žalované ohledně vedení pokladny nebo administrace SIM karet, případně dalšími činnosti, které žalobkyně pro žalovanou v pracovním poměru vykonávala, když … žalobkyně s takovými organizačními změnami ze strany žalované nejpozději ve výpovědi seznámena nebyla“, a že proto „v tomto konkrétním případně nelze dospět k závěru, že pokud žalovaná skutečně rozhodla …, že činnost dosud vykonávanou žalobkyní coby zaměstnancem bude nadále zajišťovat prostřednictvím externí mzdové účetní M. T., že by v tomto konkrétním případě bylo žalobkyní zastávané pracovní místo mzdové účetní z důvodu úspory finančních prostředků platně zrušeno a že tak byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Tyto námitky však představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. K nastolené otázce procesního práva b) dovolatelka uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou, a to extrémním rozporem mezi závěrem soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, když soudy nepostupovaly v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů“, že „rozhodnutí soudu prvního stupně zcela pomíjí vícenásobné rozpory ve výpovědích svědků, rozpory mezi výpověďmi svědků a listinnými důkazy, pomíjí osobní vazby mezi svědkyněmi navzájem a jejich loajalitu k žalované danou pracovními a podnikatelskými vazbami“, že odvolací soud „pominul“, že žalobkyně „brojila zcela konkrétními kruciálními námitkami proti účelovému a jednostrannému hodnocení důkazů soudem prvního stupně a namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli účastníci“, že odvolací soud „zcela nekriticky převzal hodnocení důkazů a tedy ani (správně zřejmě „i“) skutkové zjištění soudu prvního stupně jako jeho výsledek, aniž by se sám vypořádal se zcela konkrétními námitkami žalobkyně“ [z rozsudku soudu prvního stupně „není zřejmý logický myšlenkový postup uplatněný k posouzení zjištěných skutkových okolností, tj. hodnocení rozporů ve výpovědích svědků, hodnocení rozporů mezi výpověďmi svědků a jinými důkazy či najevo vyšlými skutečnostmi, hodnocení způsobu výpovědi svědků a hodnocení osobního vztahu svědků k věci samé a osobám zúčastněným v řízení“, a „myšlenkový postup prezentovaný rozsudkem 1. stupně je natolik jednostranný, banalizující či vůbec nezmiňující okolnosti, jež zpochybňují věrohodnost svědků (zejm. klíčové svědkyně R. B.) a skutkovou verzi žalované, že nelze než poukázat na to, že se zde soud dopustil excesu při vyhodnocení výsledků dokazování a že tedy nepostupoval dle pravidel pro hodnocení věrohodnosti svědků“]; v části III dovolání potom dovolatelka obsáhle poukazuje na četné „významné rozpory mezi závěrem soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy“. V podstatě tím repetituje argumentační linii obsaženou již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.
9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. Dovolací soud neshledal, oproti přesvědčení žalobkyně, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně se námitkami žalobkyně řádně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jaká skutková zjištění učinil a z jakých důkazů přitom vycházel (srov. body 5–54 a 57 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a podrobně též vysvětlil, jak tyto důkazy (zejména účastnické a svědecké výpovědi) hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti (srov. body 69–79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); pokud se potom odvolací soud s takovým hodnocením důkazů spokojil a v odůvodnění svého rozhodnutí na ně poukázal (srov. body 24–26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze jeho postupu nic vytknout. Dovolací soud proto v postupu soudů zjevný rozpor s § 132 o. s. ř. neshledal. O takový výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě zjevně nejedná.
13. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (namítá-li, že toto odůvodnění „je zcela nepřesvědčivé a neodpovídá požadavkům kladeným na rozsudky vydané v právním státě“, resp. že „odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela nedostatečné“, jelikož „z provedených důkazů vyvozuje závěry, které jsou s těmito důkazy v extrémním rozporu, a zcela stranou ponechává valnou většinu zcela zásadních a konkrétních námitek žalobkyně“, a odvolací soud v napadeném rozsudku „tyto vady naprosto a plně nekriticky přejímá, když rozsudek prvního stupně bez sebemenších výhrad či dodatků potvrzuje, aniž by se sám vypořádal s podstatnými námitkami žalobkyně“). Takové námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
14. Uvedené námitky ostatně ani nejsou opodstatněné. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
15. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl ve věci samé jako správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne 30. 3. 2020, doručená žalovanou žalobkyni téhož dne, je neplatná. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.
16. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu