Plný text
21 Cdo 2647/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce EURO ÚSTÍ s.r.o. se sídlem v [adresa] zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1) E. E., a 2) A. Š., o 237.062,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 33/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2008 č.j. 16 Co 191/2007-357, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2008 č .j. 16 Co 191/2007-357, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 5. 2007 č. j. 14 C 33/2003-307 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 1) žalované zaplacení částky 118.531,- Kč, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 2) žalované zaplacení částky 118.531,- Kč“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (dovolatel totiž podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry – zejména, že „prokázal, že žalované měly vytvořeny podmínky k tomu, aby splnily svou povinnost vyplývající z jejich pracovního poměru“, tedy „hradit platby pojistného za žalobce“ - na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
K námitce, že již „vznikem závazku (nikoli až jeho zaplacením) došlo k újmě v majetkové sféře žalobce vyjádřitelné v penězích“, lze uvést, že otázkou existence škody spočívající ve zmenšení majetkové podstaty poškozeného se již soudní praxe v minulosti zabývala, a zaujala stanovisko, že ke zmenšení majetkové podstaty žalující organizace nemohlo dojít již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z majetkových prostředků organizace byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu. Samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde. Žalující zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu – v tomto případě Okresní správě sociálního zabezpečení Děčín - (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp.zn. 5 Cz 23/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1974, pod č. 32. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu