Plný text
21 Cdo 2671/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Doosan Škoda Power s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. M. Ř., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1104/13, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, úpravu pracovního posudku a náhradu majetkové újmy 53 Kč denně, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 145/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2017 č. j. 61 Co 49/2016-558, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení [PSČ obec] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. Ř., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1104/13.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2017 č. j. 61 Co 49/2016-558 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatel pouze odkázal na již zrušenou právní úpravu přípustnosti dovolání účinnou do 31. 12. 2012, aniž by vůbec vylíčil, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanoveních § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013); podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, roč. 2014)], a jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (uvádí-li dovolatel, že soudy „rezignovaly“ na skutkové okolnosti jím zdůrazňované, zpochybňuje tak skutková zjištění, namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní závěry o platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 4. 3. 2013, dovozuje-li žalobce, že jednání žalované vykazuje znaky diskriminace a „pronásledování žalobce za kritiku a jiný názor“, vychází z jiných skutkových okolností, než jaké byly soudy zjištěny; tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Nad rámec uvedeného lze připomenout, že právní posouzení věci vychází z ustálené rozhodovací praxe – k problematice nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, k formě rozhodnutí o organizační změně zejména srov. při dřívější obdobné právní úpravě například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013. Z uvedené judikatury také vyplývá, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno, že takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. K obsahu pojmu „diskriminační jednání“ pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2017
JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu