Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bičanem, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská č. 13/11, proti žalované Gymnázium a střední odborná škola Mikulov, příspěvková organizace se sídlem v Mikulově, Komenského č. 273/7, IČO 60680377, zastoupené JUDr. Františkem Geršlem, advokátem se sídlem v Brně, Květná č. 178/34, o neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru a výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 78/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2025, č. j. 15 Co 212/2024-111, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2025, č. j. 15 Co 212/2024-111, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 6. 2024, č. j. 6 C 78/2022-89, ve výrocích pod body I, II, III a IV, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Námitka, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, tím, že při posuzování intenzity porušení pracovních povinností nedostatečně přihlédl k osobě žalobce, k funkci, kterou zastával, a k okolnostem, za kterých se svého jednání dopouštěl, přípustnost dovolání nezakládá. Odchylku od označené judikatury dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud dostatečně nezohlednil funkci, kterou žalobce vykonával, a dobu a situaci, ve které jednal, neboť primárně vycházel z toho, jak situaci hodnotily samy žákyně (které byly ve věci slyšeny jako svědkyně – pozn. Nejvyššího soudu), přičemž podle názoru dovolatelky nesprávně dovodil, že žákyně žalobcovy narážky „nevnímaly jako sexuální či jednání se sexuálním podtextem“. V situaci, kdy tvrzené závadné chování žalobce nebylo zachyceno způsobem či prostředky, které by soudu umožnily sledovat či vnímat toto jednání přímo, nelze dospět k závěru, že odvolací soud se odchýlil od označených judikaturních závěrů tím, že při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce považoval za významné, jak žalobcovo nevhodné chování vnímaly (a soudu popsaly) samy žákyně, a to tím spíše, že nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že „odvolací soud pravděpodobně žádná další kritéria … nebral v potaz, neboť jeho rozsudek žádné další posouzení neobsahuje“. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku hodnocením zjištěných skutečností zabýval velmi podrobně, včetně okolností, za nichž k nim došlo, a to ve vztahu ke každému z vytýkaných jednání žalobce jednotlivě i v jejich celkovém kontextu (viz body 14–18, 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
3. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Odvolací soud se tak svým závěrem (že v řízení prokázaná jednání nelze hodnotit za tak závažná porušení povinností pedagoga, aby mohla být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
4. Přitom hodnocení obou okamžitých zrušení pracovního poměru bylo v posuzované věci klíčové, byť jejich součástí byla i výpověď z pracovního poměru, kdy pracovní poměr měl z týchž důvodů skončit „pouze v tom případě, když neskončí dříve v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru“. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž ustálena v závěru, že rozváže-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a současně – pro případ neplatnosti tohoto způsobu rozvázání – dá zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou odůvodní stejným porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance, je tato výpověď z pracovního poměru neplatným právním jednáním (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3541/2019).
5. Ostatně podstatou dovolací námitky je polemika dovolatelky se skutkovým závěrem odvolacího soudu o absenci sexuálního podtextu žalobcových výroků a jednání, neboť dovolatelka (pod body 19–22 dovolání) předkládá dovolacímu soudu svůj vlastní náhled na to, co svědkyně vypověděly a co z jejich výpovědí vyplývá. Přestože tedy namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj právní závěr, že jednání žalobce nemělo charakter „sexuálního obtěžování“ nebo jiného jednání poškozujícího osobnost dotčených žákyň, a proto nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovních povinností žalobce (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zejména nesouhlasí se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Dovolatelka zřejmě přehlédla, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). V dovolání proto nelze například namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit a kterému nikoli, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý.
6. Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud v projednávané věci neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
7. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, podle něhož svědkům nepřísluší vnímané skutečnosti hodnotit a činit z nich skutkové nebo právní závěry, a pokud tak svědek učiní, soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží, je zcela nepřiléhavý, neboť svědkyně ve zde souzené věci ve svých výpovědích nepředkládaly žádné právní, ale ani skutkové hodnocení chování žalobce, a vypovídaly toliko o tom, co vlastními smysly vnímaly. Nelze proto uzavřít, že odvolací soud se od jeho závěrů odchýlil.
8. Nepřípadný je rovněž odkaz na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, které měly být podle mínění dovolatelky aplikovány na jednání žalobce, spočívající v odcizení ručně psaných poznámek školní psycholožky. Popsané jednání totiž není útokem zaměstnance do majetkové sféry zaměstnavatele a mimo to podle svědecké výpovědi školní psycholožky jí žalobce tyto poznámky vrátil, takže o situaci řešenou v označených rozhodnutích dovolacího soudu se ve zde souzené věci nejedná.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou proto nevýznamné námitky dovolatelky obsažené v článku V dovolání, které se týkají rozsudku soudu prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017).
10. Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který je podle názoru dovolatelky nepřezkoumatelný. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Poměřováno těmito závěry není odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. Již z obsahu odvolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila odvolací důvody. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně tudíž v daném případě nepřichází do úvahy, čímž je současně vyloučeno, aby se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že nepřezkoumatelné rozhodnutí nezrušil.
11. Vytýká-li dovolatelka v čl. VI dovolání odvolacímu soudu jako vadu řízení, že „převzal některé skutkové závěry, které nevyplývají z provedeného dokazování, či mu přímo odporují“, a namítá-li tím (byť nikoliv výslovně) porušení práva na spravedlivý proces, dovolací soud výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů předestřené dovolatelkou pod bodem 47 písm. a) a b) dovolání neshledal opodstatněnými (viz již odůvodnění tohoto rozhodnutí pod body 5 a 6). Důvodná není ani námitka pod bodem 47 písm. c) dovolání, že odvolací soud spornou skutečnost nevzal za prokázanou přesto, že daný výrok potvrdily tři svědkyně. Závěr odvolacího soudu, že toto jednání prokázáno nebylo (bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku), koresponduje se skutečností, že všechny tři svědkyně o tomto výroku vypověděly toliko z doslechu. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smyslu vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu. Odvolací soud proto v souladu se zákonem ze svědeckých výpovědí vzal v úvahu jen takové údaje, které se týkaly skutečností, jež svědkyně svými smysly vnímaly (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006).
12. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu