Plný text
21 Cdo 282/2026-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. H., za účasti Gymnázia Luďka Pika, Plzeň, Opavská 21 se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4, o žalobě žalobce podle části páté o. s. ř. na nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 115/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2025, č. j. 57 Co 191/2025-120, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit Gymnáziu Luďka Pika, Plzeň, Opavská 21 na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 134,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Fialy, advokáta se sídlem v Plzni, Kovářská č. 1253/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2025, č. j. 57 Co 191/2025-120, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel má dovolání za přípustné předně proto, že v napadeném rozhodnutí byla posuzována „právní otázka hmotného a procesního práva“, která nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud vyřešena. Pro případ, že by rozhodná otázka v minulosti dovolacím soudem vyřešena byla, a to způsobem souladným s postupem odvolacího soudu v této věci, dovolatel prosazuje, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak „s ohledem na zcela zásadní proměnu právní úpravy“.
3. Ač dovolatel rozhodnou otázku hmotného ani procesního práva výslovně nezformuloval, z obsahu dovolací argumentace lze dovodit, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu vyjádřený pod body 11 a 12 napadeného usnesení, že rozhodnutí o stížnosti žalobce jako žadatele o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „informační zákon“), podané podle § 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona z důvodu nesouhlasu s výší úhrady jemu sdělené podle § 17 odst. 3, není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ani rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní [§ 68 písm. b) s. ř. s.]. Dovolatel sice pod bodem 13 dovolání s tímto závěrem výslovně vyjádřil souhlas, avšak „výlučně ve vztahu k právní úpravě informačního zákona účinné do 31. 12. 2019“, a prosazuje názor, že tento závěr nelze aplikovat na rozhodnutí vydaná po přijetí zákona č. 111/2019 Sb., účinného od 1. 1. 2020, jímž byl do informačního zákona změnou ustanovení § 16a odst. 7 písm. b) zaveden exekučně vykonatelný informační příkaz, což podle jeho mínění představuje oproti předchozí právní úpravě kvalitativní změnu, neboť nadřízený orgán je nově oprávněn nejen přezkoumat postup povinného subjektu, ale současně mu autoritativně uložit povinnost poskytnout požadovanou informaci, jejíž splnění je exekučně vynutitelné.
4. Dovolatel tedy jako judikaturně dosud neřešenou fakticky předkládá otázku, zda rozhodnutí o stížnosti podané podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 111/2019 Sb., je rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní.
5. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2025, sp. zn. 5 As 49/2024, v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2020 (srov. citaci ustanovení § 16a odst. 7 informačního zákona uvedenou pod bodem 22 tohoto rozsudku) s odkazem na ustálenou judikaturu setrval na jejím závěru, že sdělení požadavku na úhradu za poskytnutí informace a o výši této úhrady (§ 17 odst. 3 informačního zákona) ani rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti žadatele, který nesouhlasí s výší úhrady jemu sdělené (§ 16a odst. 7 informačního zákona), nejsou rozhodnutími správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ani rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní [§ 68 písm. b) s. ř. s.]; rozhodnutím správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je však rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil (§ 17 odst. 5 informačního zákona). Naopak uhradil-li žadatel i přes zamítnutí své stížnosti do výše úhrady požadovanou částku, aby informaci získal (což není případ stěžovatele v posuzované věci), může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou podle třetí části občanského soudního řádu proti státu nebo jinému povinnému subjektu.
6. Dovolatelem otevřená otázka tedy již byla judikaturně vyřešena, napadené rozhodnutí je s těmito judikaturními závěry zcela v souladu a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby rozhodnou právní otázku posoudil jinak. Požadavek dovolatele na odlišné posouzení předestřené otázky se opírá o skutečnost, že novelizované znění informačního zákona přineslo nadřízenému orgánu další možnost, jak – za splnění stanovených podmínek – o stížnosti rozhodnout. Takové rozhodnutí (novelou informačního zákona nově zavedené) však nadřízený orgán ve zde posuzované věci nevydal, žalobce ani vydání takového rozhodnutí nenavrhoval a z dovolací argumentace ani není zřejmé, proč by včlenění tohoto nového nástroje do právní úpravy nebo jeho parametry měly mít za následek změnu v náhledu na charakter rozhodnutí v informačním zákoně upravených již dříve.
7. V části, ve které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu