Plný text
21 Cdo 2935/2017-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Zemědělskému družstvu Podkleťan Křemže se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Milanem Šišolákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská č. 129/1, o upuštění od nerovného zacházení a o odstranění jeho následků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 105/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017, č. j. 19 Co 227/2017-66, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Šišoláka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská č. 129/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2017, č. j. 19 Co 227/2017-66, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k zásadě rovného zacházení při odměňování za práci porovnáním jen se zaměstnanci vykonávajícími stejnou nebo rovnocennou práci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněný pod č. 35/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, kterým dovolací soud rozhodl ve stejné věci, jen za jiné časové období, a v němž byl přijat právní závěr, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce (práci ošetřovatele v teletníku XY vykonávanou žalobcem – z důvodu že pracovní prostředí ošetřovatele v XY bylo rizikovější z hlediska hrozby úrazu při manipulaci s býky, oproti témuž riziku při manipulaci s telaty na pracovišti žalobce – nelze proto považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele býků v XY ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce, i kdyby uvedené práce vykazovaly - přes rozdílné průměrné počty dobytčích jednotek a rozdílnou míru ruční a mechanizované práce na obou pracovištích - shodu (srovnatelnost) ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části dovolání, v níž žalobce nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, že žalovaný se vůči žalobci nedopustil porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci při odměňování, a vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale ve skutečnosti tím napadá skutková zjištění soudu a uplatňuje tak proti rozsudku odvolacího soudu jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu