Plný text
21 Cdo 3088/2020-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce M. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Benešovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému O. V., narozenému dne XY, se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení dlužné mzdy s příslušenstvím, doplatku do nejnižší úrovně zaručené mzdy a o vydání potvrzení pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 183/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2020, č. j. 14 Co 182/2019-271, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.341,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Benešové, LL.M., Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 182/2019-271, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o poskytnutí pracovního volna žalobci bez náhrady mzdy, že žalovaný žalobci mzdu sjednanou v pracovní smlouvě za měsíce říjen a listopad 2016 nevyplatil, i když žalobce podle evidence žalovaného odpracoval plný fond pracovní doby, a proto mu náleží mzda za uvedené měsíce ve sjednané výši, že z evidence samotného žalovaného vyplývá, že byla uzavřena ústní dohoda o výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele (vykazovaná jako „domácí příprava“) a že účastníci podle takové dohody jednali, že žalovaný nikdy netvrdil, že by žalobce po dobu trvání pracovního poměru nesplnil uložený úkol spadající pod sjednaný druh práce v pracovní smlouvě, a že žalobce má nárok na doplatek mzdy ve výši rozdílu mezi nejnižší zaručenou mzdou a mzdou podle pracovní smlouvy, neboť práce advokátního koncipienta spočívá mimo jiné v zastupování klientů při jednání u soudu, kterým žalovaný žalobce rovněž pověřoval.
Dovolatelem označené právní otázky, které by – podle jeho názoru – měl dovolací soud řešit a které „v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny“ („zda je zaměstnavatel povinen přidělovat práci zaměstnanci, který se k jejímu osobnímu výkonu do sjednaného místa vůbec nedostaví“, „zda je zaměstnavatel povinen platit mzdu zaměstnanci za nevykonanou práci, jestliže se zaměstnanec k jejímu osobnímu výkonu do sjednaného místa vůbec nedostaví“, „zda je zaměstnavatel povinen platit mzdu zaměstnanci za práci, kterou by zaměstnanec měl konat podle pracovní smlouvy, nebo za práci kterou skutečně vykonal“ a „zda vznik nároku na zaručenou mzdu je determinován sjednaným druhem práce nebo druhem práce zaměstnancem fakticky vykonávané“), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistily soudy obou stupňů). Dovolatel totiž konstruuje vlastní skutkový stav, který nebyl ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím zjištěn.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (žalovaný uvádí, že dovoláním napadá rozsudek „v celém jeho rozsahu“), není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý předseda senátu