Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

21 Cdo 3223/2024

Téma · generováno AINáhrada platu po přiznání předčasného důchodu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 23. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.3223.2024.3
Další údaje
Předmět řízení: Náhrada mzdy Důchod starobní

Shrnutí · generováno AI

Zaměstnanec žádal náhradu platu poté, co bylo rozvázání jeho pracovního poměru shledáno neplatným. Nižší soudy mu náhradu po přiznání předčasného starobního důchodu nepřiznaly. Nejvyšší soud jejich zamítavé rozhodnutí zrušil, protože měly posoudit konkrétní důvody žádosti o důchod a jeho ochotu dále pracovat.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • I. ÚS 970/25ze dne 1. 7. 2026

    Týká se jen usnesení ze dne 5. 2. 2025.

    I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3223/2024-379 ze dne 5. 2. 2025 bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení právem na rovné zacházení zaručené čl. 1 Listiny základních…

    I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3223/2024-379 ze dne 5. 2. 2025 bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení právem na rovné zacházení zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3223/2024-379 ze dne 5. 2. 2025 se proto ruší. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pouhá žádost o předčasný starobní důchod a jeho přiznání samy o sobě neprokazují, že zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru není ochoten, schopen a připraven dále pracovat. Pro nárok na náhradu mzdy nebo platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce je nutné individuálně zkoumat skutečnou vůli zaměstnance, důvody žádosti i okolnosti věci. Automatické odepření náhrady ode dne přiznání důchodu proto není správné.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 9. 2026

Plný text

21 Cdo 3223/2024-424

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému městu Žatec se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, o 952 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. října 2023, č. j. 13 C 10/2018-284, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 228 726 Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. října 2023, č. j. 13 C 10/2018-284, ve výroku o zamítnutí žaloby co do 724 214 Kč s úroky z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. října 2023, č. j. 13 C 10/2018-284, ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta co do 724 214 Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 11. 1. 2018 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 952 940 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pro žalovaného vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2013 práce na úseku „doprava, veřejná zeleň“, že poté, co byl jeho pracovní poměr dne 8. 8. 2014 rozvázán dohodou, která byla určena rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 12 C 122/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 11 Co 620/2016-181, neplatnou, sdělil dopisem ze dne 5. 9. 2014 žalovanému, že považuje rozvázání pracovního poměru za neplatné a požaduje přidělování práce, a že mu byl zakázán vstup na pracoviště a bylo mu ze strany žalovaného „bráněno v pokračování výkonu práce“. Domáhá se proto náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období měsíců prosinec 2014 až leden 2018 ve výši průměrného výdělku. Žalobce dále uvedl, že pokud se jedná o jeho „další pracovní vytížení a práci“, tak s ohledem na jeho věk, který se blížil věku důchodovému, byly jeho možnosti dalšího pracovního uplatnění velice nízké, a to i vzhledem k jeho neznalosti práce s počítačem, nicméně i z důvodu možného dalšího zaměstnání podstoupil v rámci úřadu práce rekvalifikační kurz zaměřený na počítačovou gramotnost a základy práce na počítači, aby zvýšil své možnosti uplatnění na trhu práce.

2. Žalovaný zejména namítal, že oznámení žalovanému, že žalobce trvá na svém dalším zaměstnávání, nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, že žalovaný si ani „není vědom toho, že by mu byl dopis odeslaný dne 05. 09. 2014 někdy doručen“, a že žalobci nic nebránilo v tom, aby se zapojil do pracovního procesu. Upozornil na skutečnost, kterou žalobce uvedl dne 25. 2. 2016 v řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 122/2014, že „obdržel předčasný důchod ve výši 13 000 Kč“; náhrada platu za období, kdy je vyplácen důchod, podle žalovaného žalobci nepřísluší.

3. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 13 C 10/2018-284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 228 726 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 724 214 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 36 256 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. Poté, co dovodil, že žalobce, s nímž žalovaný uzavřel dne 8. 8. 2014 dohodu o rozvázání pracovního poměru, která byla shledána neplatnou, oznámil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, svým dopisem ze dne 5. 9. 2014 řádně a včas, vyšel soud prvního stupně mimo jiné ze zjištění, že žalobce pobíral od 24. 9. 2015 předčasný starobní důchod a od 18. 9. 2016 řádný starobní důchod, a při rozhodování o výši náhrady platu, kterou žalobce požadoval za období od prosince roku 2014 do ledna roku 2018, zkoumal, zda byl žalobce po celou tuto dobu ochoten a schopen konat práci podle původní smlouvy ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, dospěl k závěru, že připravenost žalobce vykonávat pro žalovaného sjednanou práci se zásadně změnila dne 24. 9. 2015, kdy žalobce začal pobírat tzv. předčasný starobní důchod, neboť dobrovolným požádáním o přiznání tohoto důchodu dal „jasně najevo“, že již nadále není připraven ani ochoten konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, a proto má právo na náhradu platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce pouze za období od prosince 2014 do 24. 9. 2015 ve výši „228 736“ Kč. Současně soud prvního stupně neshledal důvod pro případnou moderaci výše přiznané náhrady platu, neboť žalobce byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán až od 1. 9. 2015, kdy začal vykonávat práci pro Obchodní akademii v Žatci „formou dohody o provedení práce s hodinově stanovenou mzdou“, a podmínky, za kterých byl zaměstnán, nelze označit za rovnocenné podmínkám u žalovaného; dodal, že se žalobce svému případnému zaměstnání nijak nevyhýbal, naopak skutečnost, že v období měsíců září a říjen roku 2014 absolvoval rekvalifikační kurz, svědčí o tom, že se „aktivně snažil zapojit do pracovního procesu“.

4. K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 30 582 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, který se vztahuje k výroku o zamítnutí části žaloby a který vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, z nichž vyplývá, že rozhodl-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod, o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů plat z jeho dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Odvolací soud dovodil, že žalobce projevil vůli (důvody tohoto projevu jsou bez významu) požádat o předčasný důchod a pobírat jej i za situace, že v důsledku toho nemůže (bez finančních důsledků) vykonávat současně placenou činnost, a že na rozdíl od žádosti o přiznání tzv. řádného starobního důchodu (dovolujícího souběžnou pracovní aktivitu bez negativních finančních důsledků) žádost o tzv. předčasný důchod v sobě obsahuje volbu budoucí formy příjmu (důchodu nebo platu). K námitce žalobce, že u něj při zachování pracovního poměru s žalovaným po vyvolání řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru nebyly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod, odvolací soud uvedl, že nejde o to, zda měl či neměl být žalobci tzv. předčasný důchod přiznán, ale o „jeho konkrétní postoj, volbu vlastních budoucích poměrů vylučujících pracovní aktivitu a s tím spojeným čerpáním tzv. předčasného důchodu“. Správným shledal i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti moderace výše přiznané náhrady platu.

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadá „v celém rozsahu“. Namítá, že napadený rozsudek odvolací soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem již vyřešené otázky, která má být posouzena jinak a která spočívá „v posouzení vůle zaměstnance, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který požádal a byl mu přiznán předčasný starobní důchod, v neochotě a nepřipravenosti dále konat pro zaměstnavatele práci dle pracovní smlouvy z důvodu volby příjmu a upřednostnění důchodové dávky před příjmem z výdělečné činnosti“. Má za to, že právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, a ve stanovisku sp. zn. Cpjn 4/2004, není správný, neboť ustanovení § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nevylučuje výkon výdělečné činnosti, vylučuje pouze souběžné vyplácení dávky předčasného starobního důchodu a výkon výdělečné činnosti, a neplyne z něj, že by poživatelé předčasného starobního důchodu nesměli vykonávat výdělečnou činnost; vyplývá z něj pouze zákaz vykonávat výdělečnou činnost a současně si nechat vyplácet předčasný starobní důchod. Dále namítá, že „nelze textu právní úpravy vztahovat na nepřipravenost nebo neochotu zaměstnance vykonávat práci dle pracovní smlouvy pouze ze skutečnosti, že zaměstnanec podal žádost o přiznání předčasného starobního důchodu, či z toho, že mu tento důchod byl přiznán“, a že zaměstnanci by měla příslušet náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce s tím, že za dobu, za kterou je mu vyplácena, mu nesmí být současně vyplácen „důchod“, a „bylo by potom na zaměstnanci“, aby přiznání a vyplacení náhrady mzdy oznámil příslušnému správnímu orgánu, který by stanovil další postup. Dovolatel uvedl, že „vůli jedince nelze dovozovat na základě znění zákonů“, kdy zákon a právní předpis sleduje určitou zákonodárcem předvídanou situaci nebo má působit tak, aby k určité zákonodárcem předvídané situaci docházelo nebo nedocházelo, a že smyslem a účelem zákonné úpravy není vyloučit jedince pobírající předčasný důchod z trhu práce, ale právě naopak zamezit jedincům odchod z trhu práce do důchodu a čerpat finanční prostředky a zdroje a zatěžovat tím celý důchodový systém. Zdůraznil, že právní úvaha Nejvyššího soudu dovozující z podání žádosti jedince o předčasný důchod a přiznání tohoto důchodu vůli již nepracovat (tedy „živit se“ již ze státem poskytnutého důchodu) jde svým smyslem proti smyslu zákona a výrazně tak zasahuje do práv jedince, tedy i žalobce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť žalobce neuvedl „dostatečně konkrétní“ dovolací námitky a „konkrétně nevymezil“ otázku přípustnosti dovolání; „výroky“ v něm obsažené nejsou nijak opodstatněny a uvádějí „pouhé formalistické a zavádějící posouzení věci“.

7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Cdo 3223/2024-379, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal důvod odchýlit se od právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, který vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč. Podle tohoto právního názoru rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod (starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1991 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom nerozhodné.

8. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 970/25, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Cdo 3223/2024-379, bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na rovné zacházení zaručeným čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení zrušil; ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Dospěl k závěru, že dovolací soud nesprávně posoudil smysl a účel předčasného důchodu ve vztahu k posouzení ochoty, schopnosti a připravenosti vykonávat práci, neboť pouhá skutečnost, že si žalobce zajistil jiný příjem, nemůže rovnou a bez jakékoliv výjimky vylučovat právo na náhradu mzdy a vliv nemůže mít ani to, že k tomu zvolil cestu pobírání dávek předčasného důchodu.

9. Ústavní soud vyjádřil souhlas s tím, že žádost o předčasný důchod (a jeho následné přiznání) zpravidla indikuje, že zaměstnanec ztrácí připravenost, ochotu a schopnost pro zaměstnavatele dále pracovat, avšak závěr, který zcela zapovídá zohlednit skutečnou vůli zaměstnance a důvody, které jej k podání žádosti vedly, pokládá za zjednodušující. Má za to, že přístup umožňující přiznat zpětně náhradu mzdy i po přiznání předčasného důchodu zajišťuje jednotlivcům kompenzace snížení důchodu, avšak současně je i motivuje k tomu, aby se rozhodli i po požádání o předčasný důchod a vzniku jeho nároku k návratu do ekonomicky aktivního života; předčasný důchod je především nástrojem, který má skupině pojištěnců znevýhodněných na trhu práce pomoci v situaci, kdy práci nedobrovolně nevykonávají. Uvedl dále, že ve srovnatelné situaci se nacházel i žalobce, který kvůli protiprávnímu jednání svého zaměstnavatele nemohl vykonávat práci a mít z ní příjem a který proto postupoval tak, že podal žádost o předčasný důchod, neboť šlo o způsob, jímž si mohl v dané situaci zajistit stabilní příjem pro uspokojování svých životních potřeb; takový postup podle názoru Ústavního soudu nevypovídá nic o tom, jaký byl jeho vnitřní vztah k dalšímu výkonu práce u jeho zaměstnavatele, a nesignalizuje, že nebyl nadále ochoten práci vykonávat, pokud by mu ji zaměstnavatel začal opět přidělovat. Přístup, který automaticky vylučuje možnost náhrady mzdy po žádosti o přiznání předčasného důchodu, považuje Ústavní soud za neudržitelný i ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci, kterými se přitom obecné soudy odmítly zabývat, zejména k tomu, že po dobu trvání řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru do jeho pravomocného skončení si žalobce zajišťoval – jelikož mu zaměstnavatel práci nepřiděloval – příjmy různými způsoby; „absolutní závěr“, že žalobce mínil žádostí o předčasný důchod opustit aktivní pracovní život, lze vnímat jako „problematický“, neboť i nadále pracovní činnosti vykonával. Ústavní soud uzavřel, že sama skutečnost, že zákonodárce vyloučil výplatu dávky předčasného důchodu a příjmy z jiné výdělečné činnosti, nemůže bez dalšího implikovat to, že jednotlivec žádostí o předčasný důchod „vyjevil svou vůli, že není ochoten a schopen pracovat ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce pro účely stanovení náhrady mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru“.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

13. Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě co do částky 228 726 Kč (náhrada platu za dobu do přiznání tzv. předčasného starobního důchodu) s úrokem z prodlení vyhověno. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu však žalobce není osobou oprávněnou k podání dovolání, a jeho dovolání proto není v této části (subjektivně) přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které k jeho podání žalobce nebyl subjektivně oprávněn) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (v části směřující proti výrokům o nákladech řízení) odmítl.

14. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda důvody, pro které se zaměstnanec, se kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, rozhodl požádat o starobní důchod podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (tzv. předčasný starobní důchod), jsou významné pro posouzení, zda je zaměstnanec připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy a zda mu proto přísluší náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce. Protože tato právní otázka, která již byla dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, má být vyřešena jinak, neboť dovolací soud v této věci považuje za nutné se s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu (jímž je dovolací soud ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán) odchýlit od právního názoru vyjádřeného v tomto rozsudku, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Nejvyšší soud dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm v tříčlenném senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1468/2023, a v něm uvedený závěr, že je-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem obsaženým pro poměry dané věci ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, není to důvodem pro předložení věci velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, že dodržení závazného právního názoru Ústavního soudu způsobí rozpor v rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu).

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce, směřuje-li proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do 724 214 Kč s úroky z prodlení, je opodstatněné.

17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, za kterou se žalobce po žalovaném domáhá náhrady platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 1. 2018 (dále jen „zák. práce“), a – vzhledem k době, ve které byl žalobci přiznán a byl jím pobírán tzv. předčasný starobní důchod – podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2016 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).

18. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

19. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, uveřejněný pod č. 155/2018 v časopise Soudní judikatura).

20. Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016).

21. Podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal dobu pojištění stanovenou podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše

a) 3 roky, pokud jeho důchodový věk je nižší než 63 let,

b) 5 roků, pokud jeho důchodový věk činí alespoň 63 let a dosáhl věku alespoň 60 let.

22. Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši nebo ve výši poloviny; polovina starobního důchodu se vyplácí na základě žádosti pojištěnce (srov. § 37 odst. 1 větu první zákona o důchodovém pojištění).

23. Podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.

24. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 970/25, který byl vydán v projednávané věci a jehož závěry je dovolací soud vázán (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky a k otázce kasační závaznosti nálezu Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11), vyplývá, že i když žádost o předčasný starobní důchod (a jeho následné přiznání) zpravidla indikuje, že zaměstnanec ztrácí připravenost, ochotu a schopnost pro zaměstnavatele dále pracovat, nelze přehlížet skutečnou vůli zaměstnance a důvody, které jej k podání žádosti vedly. Předčasný (starobní) důchod může sloužit k pokrytí velkého množství životních situací v předdůchodovém věku a lze jej využít i jako nástroj, který má skupině pojištěnců znevýhodněných na trhu práce pomoci v situaci, kdy práci nedobrovolně nevykonávají (srov. odstavec 46 nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 970/25, a odst. 118 nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23).

25. Ústavní soud uvedl, že si lze představit širokou škálu důvodů a životních okolností, které vedou k rozhodnutí čerpat dávky předčasného (starobního) důchodu. Může jít např. o dlouhodobou únavu či nemoc, péči o blízkého člověka, ale i chuť užít si ve stáří více volného času. Tyto důvody není třeba pro vznik nároku prokazovat a je na každém pojištěnci, zda do předčasného důchodu po splnění zákonných předpokladů odejde. Nelze však opomíjet, že základním účelem předčasných důchodů je kompenzovat snížení schopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost a s tím související ztíženou možnost nalézt zaměstnání. Zatímco pobírání „řádného“ starobního důchodu je běžným důsledkem splnění podmínek pro jeho přiznání, předčasný důchod představuje výjimku, jejíž využití závisí na individuálním rozhodnutí pojištěnce podle konkrétních životních okolností. Předčasný (starobní) důchod tedy není standardním a očekávatelným prodloužením doby řádného starobního důchodu (srov. odstavec 119 již zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23, na který odkázal Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 970/25, vydaném v projednávané věci).

26. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud vyslovil názor, že pouze z podání žádosti o předčasný důchod (a následného přiznání tohoto důchodu) nelze vyvozovat závěr (vyjádření vůle zaměstnance) o neochotě či neschopnosti zaměstnance vykonávat nadále práci pro zaměstnavatele, že takový postup nevypovídá nic o tom, jaký byl vnitřní vztah zaměstnance k dalšímu výkonu práce u jeho zaměstnavatele (srov. odstavec 48 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. I. ÚS 970/25), a že je proto třeba zkoumat důvody a okolnosti, které zaměstnance vedly k rozhodnutí čerpat dávky předčasného důchodu.

27. Z uvedeného vyplývá, že nadále nemůže jako správný obstát právní názor odvolacího soudu, který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, a podle kterého rozhodl-li se zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr a u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný starobní důchod, o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný starobní důchod je mu přiznán, je třeba (bez dalšího) dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů plat z jeho dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy a že proto nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, přičemž důvody žádosti zaměstnance o tzv. předčasný starobní důchod jsou bez významu.

28. V posuzované věci se odvolací soud – veden tímto nesprávným právním názorem– nezabýval důvody a okolnostmi, které žalobce vedly k žádosti o přiznání tzv. předčasného starobního důchodu a ze kterých by bylo možné usuzovat na to, zda žalobce byl i po podání této žádosti připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy. Jeho závěr, že žalobce nemá ode dne přiznání tzv. předčasného starobního důchodu nárok na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, proto (zatím) nemůže obstát.

29. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 724 214 Kč s úrokem z prodlení, není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu v této části, Nejvyšší soud tento rozsudek v uvedené části výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta co do 724 214 Kč s úroky z prodlení, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Lounech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2026

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu

Usnesení ze dne 5. 2. 2025

Plný text

21 Cdo 3223/2024-379

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému městu Žatec se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. T. T., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, o 952 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 052,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. T. T., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 Co 8/2024-337, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod [starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1991 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)], o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom nerozhodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023).

4. Uvedený závěr judikatury dovolacího soudu vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč. (dále též jen „Stanovisko“), které bylo přijato za právní úpravy, jež umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, nejdéle však na dobu jednoho roku; v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh vyloučen zcela (§ 37 zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2009).

5. V bodu II Stanoviska byl přijat závěr, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce) nenáleží zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod. Z odůvodnění tohoto bodu Stanoviska vyplývá, že jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod a s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku), i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 69 odst. 1 zákoníku práce). Uvedený závěr Stanoviska platil tím spíše v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku), kde byl souběh tohoto důchodu s příjmem z výdělečné činnosti na základě pracovněprávního vztahu zcela vyloučen.

6. S účinností od 1. 1. 2010 právní úprava umožnila souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti bez omezení (tuto změnu právní úpravy reflektoval dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016), ale v případě tzv. předčasného starobního důchodu (starobního důchodu před dosažením důchodového věku) byl takový souběh i nadále zcela vyloučen. Za současného pobírání tohoto důchodu proto zaměstnanec nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023). Platily-li závěry vyjádřené v bodu II Stanoviska ve vztahu k starobnímu důchodu podle právní úpravy v zákoně o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2009, která v omezené míře umožňovala souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, musí platit (tím spíše) i ve vztahu k tzv. předčasnému starobnímu důchodu (starobnímu důchodu před dosažením důchodového věku), u něhož je (a byl i do 31. 12. 2009) souběh s příjmem z výdělečné činnosti zcela vyloučen.

7. Rozhodl-li se v projednávané věci žalobce, který uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru, jež byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou, požádat o přiznání tzv. předčasného důchodu, jehož výplata do dosažení důchodového věku v případě výkonu výdělečné činnosti nenáleží, dal tím nepochybně najevo, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů plat z pracovního poměru u žalovaného, ale přiznaný důchod, a že není – jak vyplývá z výše uvedeného – připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před přiznáním tzv. předčasného starobního důchodu) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Shledal-li za těchto okolností odvolací soud správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá ode dne, kdy mu byl přiznán tzv. předčasný starobní důchod a kdy tento důchod začal pobírat, nárok na náhradu platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, je tento jeho názor zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

8. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatele, že rozhodná právní otázka vyřešená uvedeným způsobem dovolacím soudem (kterou dovolatel formuluje jako otázku „posouzení vůle zaměstnance, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který požádal a byl mu přiznán předčasný starobní důchod, v neochotě a nepřipravenosti dále konat pro zaměstnavatele práci dle pracovní smlouvy z důvodu volby příjmu a upřednostnění důchodové dávky před příjmem z výdělečné činnosti“) by měla být posouzena jinak. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. Nejvyšší soud výše formulované důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 445/2023, a ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo přijato za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů (mimo jiné) k rozhodné právní otázce a ze kterého tento rozsudek dovolacího soudu vychází, neshledal.

9. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobě co do částky 228 726 Kč (náhrada platu za dobu do přiznání tzv. předčasného starobního důchodu) s úrokem z prodlení vyhověno. Ve vztahu k této části výroku rozsudku odvolacího soudu však žalobce není osobou oprávněnou k podání dovolání, a jeho dovolání proto není v této části (subjektivně) přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura).

10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které k jeho podání žalobce nebyl subjektivně oprávněn) a podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 2. 2025

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací