Plný text
21 Cdo 3316/2019-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce R. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Čočkem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalované Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se sídlem ve [adresa] IČO [IČO], o „splnění a vyslovení porušení právních povinností“, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 131/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 11. 2018, č. j. 60 Co 383/2018-171, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jediná dovolatelem označená právní otázka týkající se stanovení výše soudního poplatku při kumulaci uplatněných nároků byla soudy nižších stupňů vyřešena v souladu s výslovným zněním ustanovení § 6 odst. 2 věty první ve spojení s ustanovením § 6 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněného pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Obstát nemůže ani tvrzení dovolatele, že „dokud o změně žaloby soud nerozhodne, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu“, neboť v projednávané věci bylo rozhodnutí o žalobcem uplatněných „dalších“ nárocích vyloučeno k samostatnému projednání a předmět řízení tak nemohl být „nejasný“.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu