Plný text
21 Cdo 333/2018-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované STUDENT AGENCY, k. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 135/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2017, č. j. 15 Co 149/2017-310, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2017, č. j. 15 Co 149/2017-310, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel, podstatou jejích námitek je především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (že „soudy pochybily, když požadovaly k prokázání důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru konkrétní důkazy, určení konkrétního data, kdy se žalobce měl jednání dopouštět, konkrétní linky a označení druhého řidiče, se kterým měl žalobce na lince spolupracovat“, a že „soudy přehlížely důkaz čestným prohlášením Z. G., který uvedly do pozadí, a nevzaly za prokázanou pravdivost jejího obsahu, přičemž upřednostnily ústní svědeckou výpověď svědka G., kterou však není možné hodnotit jako věrohodnou a pravdivou z důvodu možného zastrašování tohoto svědka žalobcem a otcem žalobce“), předestírá vlastní skutkové závěry (že „konkrétně žalobce se dopouštěl daného podvodného jednání; při odbavení vypisoval neplatné jízdní doklady, od klientů přebíral hotovost, kterou nikdy společnosti nevyúčtoval, a dále vybíral poplatky za zavazadla, přičemž tento úkon nebyl v jeho kompetenci, a nabádal pana G. a jeho kolegy, aby k jeho protiprávnímu jednání mlčeli pod výhružkou ztráty zaměstnání, šikanou na linkách a psychickým i fyzickým vydíráním“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „z provedeného dokazování lze mít za prokázaný skutkový stav spočívající v tom, že žalobce se dopouštěl jednání, jež je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, a to minimálně v jednom případě“)], a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Námitka žalované o tom, že se „soudy dopustily extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudem zjištěným skutkovým stavem, když přehlížely důkaz čestným prohlášením Z. G. a upřednostnily jeho ústní svědeckou výpověď“, není důvodná, neboť takový “extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem zjištěným skutkovým stavem“ nebyl zjištěn, když soudy se skutkovým stavem řádně zabývaly. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4946/2016, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2018
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu