Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam5× citováno

Spisová značka

21 Cdo 3423/2011

Téma · generováno AIDědická nezpůsobilost za trestný čin proti zůstaviteli

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 19. 3. 2013ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3423.2011.1
Další údaje
Předmět řízení: Dědění Přípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Žalobce se domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli, avšak soudy jej považovaly za dědicky nezpůsobilého pro úmyslný trestný čin proti zůstaviteli. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, protože závěr odvolacího soudu odpovídal ustálené judikatuře.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dědická nezpůsobilost podle § 469 občanského zákoníku nastává přímo ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti jak v dědickém, tak ve sporném řízení. Dědici se nemohou dohodnout, že nenastala; nezpůsobilý dědic nedědí a hledí se na něj, jako by smrt zůstavitele nepřežil. Pro její závěr není rozhodné odsouzení pachatele ani zánik trestnosti; soud je však vázán pravomocným trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o.s.ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je vyloučeno, aby se dědici „dohodli“, že dědická nezpůsobilost u některého z nich nenastala. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil.
    Zobrazit v textu
  • Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán ( § 135 o.s.ř. ).
    Zobrazit v textu
  • Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že k tomu, zda jsou dány důvody dědické nezpůsobilosti, „musí soud přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení před soudem“, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

21 Cdo 3423/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobců a) F. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v [adresa] zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované PhDr. M. V., zastoupené JUDr. Josefem Sommerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 111/2005, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2010, č.j. 39 Co 124/2010-176, takto:

I. Dovolání žalobce a) se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Sommera, advokáta se sídlem v [adresa] ; žalobce b) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobce a/ směřující (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) pouze proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2010, č.j. 39 Co 124/2010-176, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.11.2009, č.j. 14 C 111/2005-136, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a/ na určení, že je dědicem po zůstaviteli JUDr. Ing. F. V., zemřelém dne 26.10.2002, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl – v části týkající se dědického práva žalobce a/ - jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 7.3.2007, č.j. 14 C 111/2005-43 (v obou případech byla žaloba žalobce a/ zamítnuta). Dovolání žalobce a/ nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."]. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že – z hlediska dovoláním uplatněných důvodů – je rozhodnutí odvolacího soudu, co do závěru o dědické nezpůsobilosti žalobce a/ ve smyslu § 469 občanského zákoníku, v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalobce a/ byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu) již jen dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je vyloučeno, aby se dědici „dohodli“, že dědická nezpůsobilost u některého z nich nenastala. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (§ 135 o.s.ř.).

Odvolací soud vyložil otázku dědické nezpůsobilosti žalobce a/ ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. v souladu se závěry judikatury soudů (srov. např. Zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4.4.1979, sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad notam, pod č. 2, ročník 1998). Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že k tomu, zda jsou dány důvody dědické nezpůsobilosti, „musí soud přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení před soudem“, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).

Kromě polemiky se závěry soudů o dědické nezpůsobilosti, již dovolatel v ostatním obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho námitek zde je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [ohledně závěru odvolacího soudu, že žalobce a/ sice žádal otce o prominutí, že však v protokolu z jednání v trestní věci (č.l. 134 trestního spisu) není zachyceno, že by zůstavitel žalobci a/ jeho jednání prominul“ a že „nic takového neplyne ani z faxu ze dne 20.12.2001, jehož obsah byl zachycen do protokolu (č.l. 99 spisu), kde zůstavitel potvrzuje doručení dopisu“; že při sepisu závěti „byl zůstavitel po psychické stránce v pořádku“; že „nebylo prokázáno, že by zůstavitel učinil konkrétní úkon, kterým by jednání žalobci a/ odpustil“; že z toho, že zůstavitel krátce před svou smrtí chtěl žalobce a/ vydědit, lze dovozovat, že žalobci a/ neodpustil „ani mlčky“ a že závěr, že zůstavitel žalobci a/ odpustil, „nelze dovodit jen z prostého faktu, že mezi nimi komunikace zcela neustala“]. Podstatou námitek žalobce a/ je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce a/ v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vadu spatřuje v tom, že „bylo rozhodováno o něčem skutkově jiném než o tom, pro co byl na žalobu odkázán a pro co žalobu podával“).

Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce a/ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).

Konečně ani námitka žalobce a/, že mu nebylo umožněno právo na „spravedlivé řízení“, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl pro něj, co do závěru o jeho dědické nezpůsobilosti, „nepředvídatelný“ (když „neměl možnost vznést vlastní argumentaci a nechat slyšet svědky“), není opodstatněná, jednak proto, že sám žalobce a/ k otázce případného odpuštění zůstavitelem nenavrhl ani v odvolacím řízení žádné (další) důkazy, a jednak proto, že žalobce a/ nebyl ve věci úspěšný z jiného důvodu, než pro neunesení důkazního břemene (odvolací soud na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalobce a/ se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a že zůstavitel žalobci a/ jeho trestné jednání neodpustil). Neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces.

Protože dovolání žalobce a/ proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání žalobce a/), které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. J. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalobce a/ proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč je žalobce a/ povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Žalobci b/ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. bylo proto rozhodnuto, že žalobce b/ nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací