Plný text
21 Cdo 3459/2018-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marií Janšovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému ABS, spol. s r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. A. D., MBA, advokátkou se sídlem v Praze, Panská č. 892/1, o 172 692 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 121/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 30 Co 457/2017-234, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. D., MBA, advokátky se sídlem v Praze, Panská č. 892/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018 č. j. 30 Co 457/2017-234 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že žalovaný předložil soubor nepřímých důkazů, z nichž lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že žalobkyni v rozhodném období řádně hradil mzdu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce hodnocení důkazů soudem a za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým zjištěním soudů, že mzda byla žalobkyni žalovaným placena, a s hodnocením důkazů, na základě něhož k tomuto skutkovému závěru dospěly). Do této kategorie patří i námitka, že dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka „jaký je právní následek nepředávání a nepodepisování dokladů o měsíčním vyúčtování mzdy zaměstnanci ze strany zaměstnavatele v případě, kdy je mzda zaměstnanci vyplácena pouze v hotovosti a za situace, kdy je předávání dokladu o měsíčním vyúčtování mzdy při vyplacení mzdy v hotovosti oproti podpisu běžnou praxí v rámci zaměstnavatele“, a že důsledkem nepředávání písemných dokladů o měsíčním vyúčtování mzdy zaměstnanci je vyvratitelná domněnka, že mzda v hotovosti nebyla vyplacena.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2018
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu