21 Cdo 3684/2021

Plný text

21 Cdo 3684/2021-470

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné GLOBALICA a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v [adresa] ičova č. 1675/4, pro 45.180.459,22 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 994/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, takto:

Dovolání povinné se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, respektive k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4182/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, v nichž byl přijat právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, že se proto uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., že neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti, a že podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy; neoddělitelnost neplatné části právního úkonu tvrdí a prokazuje ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu. Odvolací soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že vůlí smluvních stran dle obsahu úvěrové smlouvy bylo poskytnout úvěr, aby FORTIS Bohemia spol. s r. o. a povinná odpovídaly solidárně, tj. ve vztahu ke spořitelnímu družstvu Artesa (věřiteli) každá z nich za celý dluh. Úvěr by samotné povinné poskytnut nebyl, když pouze společně s FORTIS Bohemia spol. s r. o. byla povinná schopna závazky z úvěru zajistit způsobem přijatelným pro spořitelní družstvo Artesa. Byla-li smlouva o úvěru uzavřena s povinnou a FORTIS Bohemia spol. s r. o. jako solidárními spoludlužníky z důvodu dostatečného zajištění pohledávek družstva, neplatnost smlouvy o úvěru ve vztahu k FORTIS Bohemia spol. s r. o. na tomto zajištění ničeho nemění, i nadále odpovídají oba tyto subjekty solidárně. Neplatnou smlouvu o úvěru ve vztahu k FORTIS Bohemia spol. s r. o. lze od smlouvy o úvěru ve vztahu k povinné oddělit, což vyplývá z povahy úvěrové smlouvy a z obsahu jejich závazků (solidárně vrátit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky) i z okolností, za jakých k uzavření smlouvy o úvěru došlo.

K dovolatelkou namítané problematice uzavření smlouvy mezi vícero osobami, kdy důvod neplatnosti smlouvy svědčí pouze ve vztahu k některé z nich (jak je řešena i v tomto případě), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2013, vyslovil a odůvodnil závěr, že v případě, kdy smlouva o úvěru je uzavřena též s osobou, ohledně níž by bylo možno dovodit důvod neplatnosti této smlouvy, nezakládá to důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi, jinak řečeno, skutečnost, že úvěrová smlouva je pro kontraktační nezpůsobilost jednoho ze (spolu)dlužníků (z důvodu nečlenství ve spořitelním družstvu) ve vztahu k němu neplatná, neznamená, že je neplatná jako celek i ve vztahu ke druhému (spolu)dlužníku (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2584/2020, které se týká stejných účastníků, i předmětné úvěrové smlouvy).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení před soudem prvního stupně, se kterou se odvolací soud podle názoru dovolatelky náležitě nevypořádal a která měla spočívat v tom, že soud prvního stupně „nevyhověl důkaznímu návrhu povinné“, provedení výslechu předsedkyně představenstva povinné, jednatele společnosti FORTIS a bývalého zaměstnance spořitelního družstva Artesa, který zprostředkoval úvěr, a namítá-li, že usnesení odvolacího soudu je „nepřezkoumatelné“, neboť se soud nevypořádal s námitkami povinné a s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá povinná, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl návrh povinné na zastavení exekuce zamítnut. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.

Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti části právního úkonu, který lze či nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu, odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, a ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 934/2005), přehlíží, že soud v jí uváděné věci sp. zn. 23 Cdo 403/2011 aplikoval stejné obecné závěry, avšak vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, a rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 934/2005 na projednávanou věc nedopadá. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu

Plný text

21 Cdo 3684/2021-466

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné GLOBALICA a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v [adresa] ičova č. 1675/4, o 45.180.459,22 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 994/2020, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, takto:

Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, se zamítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. 33 EXE 994/2020-195, opraveným usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 33 EXE 994/2020-207, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 994/2020 a u JUDr. et. Mgr. J. L., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4 pod sp. zn. 189 EX 392/20.

K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání. Dovolatelka současně navrhla „odložit vykonatelnost Usnesení MS v té části, v níž potvrzuje Usnesení OS“. Návrh odůvodnila tím, že „povinné hrozí, že na základě Usnesení MS dojde k výkonu rozhodnutí dražbou nemovitosti pro neexistující údajnou pohledávku“ a že „neprodleným výkonem Usnesení MS by mohla být dovolatelce způsobena újma na jejích právech“.

Podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V projednávané věci nebylo možné vyhovět návrhu povinné na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť užití tohoto institutu je v řízení o výkon rozhodnutí [s výjimkou usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty a usnesení o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o. s. ř.] z povahy věci vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné pod č. 73/2006 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2395/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2464/2018).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud návrh povinné na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021, č. j. 14 Co 124/2021-317, zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 2. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu