Plný text
21 Cdo 3983/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. T. J., proti žalované Č. d., a.s., o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 115/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č.j. 20 Co 450/2006-170, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č.j. 20 Co 450/2006-170, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2006, č.j. 27 C 115/2000-132, v části výroku ve věci samé (o zamítnutí žaloby „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11. 1997 do zaplacení“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolání byl uplatněn, jak vyplývá z jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto] a dovolatelkou označenou právní otázku vyřešily soudy v souladu s hmotným právem.
Žalobkyně totiž v dovolání podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (že i po organizační změně v polovině roku 1997 jí žalovaná v souladu s pracovní smlouvou přidělovala práce, které plně korespondovaly se sjednaným druhem práce „systémový specialista“), nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a předkládá vlastní skutkový závěr (že se „mohlo jednat pouze o práci, kterou měl v pracovní náplni jiný zaměstnanec“), na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že, nebyla-li jí přidělována práce v souladu s pracovní smlouvou, nebyla povinna konat pro zaměstnavatele práci a nemohla být proto povinna dodržovat pracovní dobu, tedy ani povinna chodit do práce. Přehlíží přitom, že – jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006) – zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy bez ohledu na to, zda tato práce jinak (např. podle „Systemizace pracovních míst“) má být vykonávána jiným zaměstnancem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu