Plný text
21 Cdo 4241/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce ČIBE, a. s. se sídlem ve [adresa] IČO [IČO], zastoupeného Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovanému SLOUPÁRNA Majdalena s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo nám. č. 2097/10, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 17/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. května 2016 č. j. 15 Co 240/2016-102, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 5. 2016 č. j. 15 Co 240/2016-102 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z ustálené judikatury soudů vyplývá, že předpokladem vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je, že jde o totožnou pravomocně rozhodnutou věc, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku), že pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce, a že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987 sp. zn. 2 Cz 12/87, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 147/2002, které bylo uveřejněno pod č. 212 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Ve věci týkající se žalobce jako zástavního dlužníka a žalovaného jako zástavního věřitele vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 94/2008, v níž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že zástavní právo k předmětným nemovitostem zaniklo zaplacením, s odůvodněním, že došlo k „odkoupení“ zajištěné pohledávky ručitelem, byl předmětem řízení stejný skutek jako v projednávané věci (zajištění pohledávky z úvěru zástavním právem k nemovitostem zřízeným zástavní smlouvou); na tom nic nemění formulace výroku rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 5. 2010 č. j. 4 C 94/2008-182, kterou soud převzal z petitu žaloby a která – na rozdíl od žalobního petitu v projednávané věci - obsahuje důvod, z něhož žalobce dovozoval „neexistenci“ zástavního práva. Odůvodňuje-li žalobce v projednávané věci žalobu o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, promlčením zástavního práva, které mohl namítat již ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 94/2008, nejde tu o nárok, který by se opíral o jiné skutečnosti, než které tu byly v době původního řízení.
Namítá-li žalobce v doplnění dovolání, že řízení trpí zmatečností spočívající podle něj v nesprávném obsazení soudu prvního stupně, uplatnil tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2016
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu