Plný text
21 Cdo 4658/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) J. M. a b) J. V., zastoupených Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalované J. V., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská č. 170/3, o vyklizení nemovitosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 25 Co 387/2009-80, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 387/2009-MOP, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 4 Co 203/2014-68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, č. j. 4 Co 203/2014-68, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou formulované otázky procesního práva, a to „povinnosti soudu vypořádat se s návrhem procesní strany na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, jakož i námitek v tomto směru, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005, v němž dovodil, že „z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1995, sp. zn. I ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru \“nedospět“\, i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá)“; dále srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 2404/2014], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou řízení, která podle jejího názoru měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nerozhodl samostatným usnesením o jejím návrhu na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 234 odst. 1 a § 235 odst. 1 o. s. ř., že se s tímto návrhem nevypořádal v rámci svého meritorního rozhodnutí (což ovšem neodpovídá odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze), a že jeho rozhodnutí je z tohoto hlediska nepřezkoumatelné, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v této části trpí dovolání nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015 JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu