Plný text
21 Cdo 538/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému LUPINO-DS s.r.o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému opatrovníkem JUDr. V. M., advokátem se sídlem v [adresa] škodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v [adresa] IČO [IČO], jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 144/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2011 č.j. 35 Co 220/2011-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20.9.2011 č.j. 35 Co 220/2011-118, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16.3.2011 č.j. 9 C 144/2009-88, kterým byla zamítnuta žaloba o 93.806,64 Kč s úrokem z prodlení na odškodnění následků úrazu žalobkyně ze dne 31.3.2008 (bolestného a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), který je třeba při projednání tohoto dovolání a při rozhodnutí o něm použít i v současné době, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil,a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou (konstantní) judikaturou soudů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1269/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006 sp. zn. 21 Cdo 2137/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 1668/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010 a další).
Podle této (již dlouhodobě a před sjednáním "pracovní smlouvy" ze dne 1.11.2005) ustálené judikatury soudů nemůže statutární orgán společnosti s ručením omezeným platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při právním úkonu, který směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, popřípadě k úpravě mzdových a jiných peněžitých nároků, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnanec), neboť nemůže odpovídajícím způsobem "současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Právní úkony směřující ke vzniku, změně a zániku pracovního poměru, popřípadě k založení, změně nebo zániku mzdových nebo jiných peněžitých nároků, které v době do 31.12.2006 žalobkyně učinila jménem žalovaného jako zaměstnavatele a jejichž druhou účastnicí byla žalobkyně jako zaměstnankyně, jsou tedy neplatné podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění pozdějších právních předpisů).
Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.