Plný text
21 Cdo 549/2026-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně YP Reality s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Michalem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 704/36, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 208/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025, č. j. 11 Co 77/2023-278, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Mollera, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 760/27.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2025, č. j. 11 Co 77/2023-278, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2022, č. j. 17 C 208/2022-103, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „nebo se s nimi dostatečně nevypořádal v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí v této věci“. Otázky zakládající dle jeho mínění přípustnost dovolání zformuloval takto:
a) „Lze posoudit námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zneužití práva za situace, jestliže tuto námitku promlčení vznáší nabyvatel zástavy, který se smluvně zavázal dluh zajištěný touto zástavou vypořádat, přičemž vyhovění námitce vede k jeho zjevnému a vysokému bezdůvodnému obohacení na úkor věřitele?“
b) „Může být smluvní ujednání o prodloužení promlčecí doby, uzavřené za právní úpravy postihující porušení ochrany spotřebitele pouze relativní neplatností, následnou judikaturou vyloženo jako absolutně neplatné, jestliže takový nepředvídatelný postup narušuje legitimní očekávání věřitele a princip právní jistoty?“a)
1. V případě první z předestřených otázek dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pokud je projevem zjevné nepoctivosti a vede k extrémní nespravedlnosti. Odvolací soud podle názoru dovolatele neaplikoval tuto judikaturu správně, neboť zcela ignoroval zvlášť závažné skutečnosti na straně žalobkyně, konkrétně to, že žalobkyně při koupi nemovitosti zatížené předmětným zástavním právem výslovně akceptovala existenci zástavního práva a zavázala se ke konkrétnímu protiplnění spočívajícímu ve vypořádání dluhu zástavním právem zajištěného, avšak namísto toho prostřednictvím námitky promlčení sleduje zánik zástavního práva a svého závazku, získává nemovitost za poloviční cenu a vzniká jí bezdůvodné obohacení o hodnotu zástavního práva, ačkoliv smlouvu uzavírala jako podnikatel a není tedy subjektem, kterému svědčí ochrana spotřebitele. Zdůraznil, že žalobkyně aktivně zneužívá promlčení k vlastnímu prospěchu v přímém rozporu s jejím smluvním závazkem, což vede ke zmaření legitimního očekávání poctivého věřitele na uspokojení jeho nároku, a vytkl odvolacímu soudu, že neposoudil dostatečně intenzitu nepoctivosti žalobkyně.
2. Dovolateli předně nelze přisvědčit v námitce uvedené pod bodem 25 dovolání, že odvolací soud porušil závazný právní názor dovolacího soudu tím, že se touto otázkou náležitě nezabýval. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku pod body 26–34, tato výtka opodstatněná není. Zejména však dovolatel přehlédl, že napadené rozhodnutí je v otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy postaveno primárně na závěru, že k promlčení zajištěné pohledávky došlo již dnem 29. 7. 2020, tj. před tím, než žalobkyně nabyla zastavenou nemovitost do vlastnictví (30. 4. 2021), a že za této situace je fakticky vyloučeno, že by žalobkyně příslibem uhrazení zajištěného dluhu přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby (srov. bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku).
3. První z předestřených otázek se tedy míjí s právním posouzením odvolacího soudu a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
4. Ve vztahu ke druhé z předložených otázek je nutno předeslat, že Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. V souvislosti s druhou předestřenou otázkou dovolatel v podaném dovolání žádnou (odchylnou) rozhodovací praxi neoznačil. Z textu pod bodem 39 dovolání je naopak zřejmé, že dovolatel si je vědom, že napadené rozhodnutí je v závěru o absolutní neplatnosti ujednání o prodloužení promlčecí doby s ustálenou judikaturou v souladu. Ostatně již soud prvního stupně pod bodem 39 odůvodnění jeho rozsudku ze dne 2. 12. 2022, č. j. 17 C 208/2022-103, uvedl, že závěr o absolutní neplatnosti sporného smluvního ujednání se opírá o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, a také Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci dne 5. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 408/2024, dospěl ke stejnému závěru. Dovolatel tak ve skutečnosti uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že má být již dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.1.
2. Protože Nejvyšší soud v nyní projednávané věci na základě podaného dovolání neshledává důvod pro změnu svého právního názoru (souladného s judikaturou Ústavního soudu), tedy důvod pro to, aby jím již vyřešenou právní otázku posoudil jinak, ani druhá z předložených otázek přípustnost dovolání nezakládá. Ke změně právního názoru dovolacího soudu nemůže vést ani argumentace dovolatele, že prohlášení ujednání smlouvy o úvěru o prodloužení promlčecí doby za absolutně neplatné je „nepředvídatelnou retroaktivní aplikací judikatury“ a že nebyla dostatečně posouzena otázka „legitimního očekávání žalovaného“. Jak dovolací soud zdůraznil ve svém předchozím rozsudku, byla absolutní neplatnost spojována s porušením pravidel obsažených v ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku i ve znění rozhodném pro posuzovanou věc, a to již na základě usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10.
3. Zbývá podotknout, že uplatňuje-li dovolatel jako dovolací důvod vedle nesprávného právního posouzení věci také vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak opomíjí, že taková vada podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neodpovídá požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř.; dovolací soud k této vadě může – jestliže k ní skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3230/2021).
4. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu