Plný text
21 Cdo 765/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. V. G., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalované JEDNOTĚ, spotřebnímu družstvu ve Vsetíně se sídlem ve [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Oldřichem Martinkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Luh č. 697, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 1/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2010, č. j. 16 Co 107/2010-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2010, č. j. 16 Co 107/2010-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 4. 2010, č. j. 9 C 1/2009-120, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na „určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobkyni dne 27. 8. 2008“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázku možnosti zaměstnavatele vykonávat činnost nevyplývající z předmětu jeho činnosti jinak, než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a posouzení významu organizačního opatření pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce posoudily soudy v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2004, pod pořadovým číslem 11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Námitky dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a zpochybňování skutkových závěrů soudů (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) přípustnost dovolání založit nemohou, neboť při posuzování přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012