Plný text
21 Cdo 837/2026-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Residence Lucemburská s. r. o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované H&B Group s. r. o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. et Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Stadiony č. 2719/19, o 501 691,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 79/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2025, č. j. 64 Co 593/2025-211, t a k t o:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2025, č. j. 64 Co 593/2025-211, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Otázka (dovolací důvod A/), zda „je možné vykládat § 2002 odst. 1 občanského zákoníku (v daném případě ve spojení s § 2106, § 2107 a § 2615 odst. 2 občanského zákoníku) tak, že odstoupení od smlouvy o dílo ‚bez zbytečného odkladu‘ v případě výskytu vad předmětu plnění bylo dodrženo v případě, že objednatel (žalobkyně) odstoupil od smlouvy o dílo až po více jak 6 měsících od vytčení poslední vady?“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu (dovolatelka cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012), přípustnost dovolání nezaloží, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalobkyně nejprve žádala odstranění vad a své právo na odstoupení od smlouvy o dílo uplatnila proto, že se odstranění vad neuskutečnilo. Uplatnila jej včas v záruční době, neboť žalovaná poskytla žalobkyni smlouvou záruku za jakost se záruční dobou v délce 24 měsíců, jež počala plynout předáním díla (v září 2021), a žalovaná za jakost díla odpovídala až do září 2023 (srov. bod 24 rozsudku odvolacího soudu a bod 42 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). S těmito právními závěry odvolacího soudu se shora uvedený dovolací důvod míjí.
3. Namítá-li dále dovolatelka (dovolací důvody B/, C/, D/), že „v řízení nebylo prokázáno, že by pan O. K. K. byl žalobkyní pověřen správou Domu“, že „vágní uvedení ‚konstrukční vada‘ bez bližší specifikace nepředstavuje uvedení určitého důvodu pro odstoupení od Smlouvy o dílo“ a že „žalobkyně … odstoupila od Smlouvy o dílo v okamžiku, kdy zámky byly již žalobkyní demontovány, v důsledku čehož pozbyla žalobkyně práva z odpovědnosti za vady i práva ze záruky za jakost“, pouze tím zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a způsob, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (hodnocení důkazů, na základě kterých k nim dospěly). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
4. V projednávané věci dospěly soudy po provedeném dokazování k závěru, že svědek K. byl pověřen starostí o předmětný dům (srov. zejm. bod 23 rozsudku odvolacího soudu, příp. bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy dospěly rovněž k závěru, že vadou byla okolnost, že zámky byly opakovaně nefunkční, což žalované bylo známo, a tyto vady se žalovaná pokoušela opakovaně neúspěšně odstranit (srov. zejm. bod 24 rozsudku odvolacího soudu, příp. bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). V neposlední řadě dospěly soudy i k závěru, že porušení povinnosti trvalo i v okamžiku odstoupení od smlouvy, nehledě na to, že již netrvala samotná vada. Odvolací soud uvedl, že pokud došlo k montáži nových zámků poté, co žalovaná opakovaně nebyla schopna odstranit vadu, nejedná se o svévoli, ale o nezbytný krok, aby nemovitost mohla být užívána. K vymontování některých zámků za účelem zjištění vady a její demonstrace žalované ještě před odstoupením od smlouvy došlo s vědomím žalované (srov. zejm. bod 24 rozsudku odvolacího soudu, příp. body 42 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
5. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka dovolatelky (dovolací důvod E/), zda „je možné vykládat § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ‚o. s. ř.‘) tak, že se vztahuje i na návrh na vzájemné plnění dle § 2993 občanského zákoníku, který byl uplatněn až po koncentraci řízení v závěrečném návrhu žalované před soudem prvního stupně, přičemž pro rozhodnutí o takovém návrhu nebylo v daném případě potřeba provádět další dokazování?“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, případně která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil), neboť odvolací soud (respektive soud prvního stupně) v projednávané věci nedospěl k závěru, že koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. brání návrhu na vzájemné plnění podle § 2993 občanského zákoníku. Soud uvedl, že i kdyby se v projednávané věci jednalo o návrh na vzájemné plnění, nebylo by možno – s ohledem na koncentraci řízení – přihlížet k dovolatelkou tvrzeným skutečnostem a tvrzením na podporu jejího návrhu (srov. bod 22 rozsudku odvolacího soudu a bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Na dovolatelkou předestřené otázce proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
6. Namítá-li pak dovolatelka v závěru svého podání, že v řízení nebylo prokázáno, že nárok na poskytnutí slevy z nájemného skutečně vznikl, rovněž tím pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který, jak uvedeno shora, přípustnost dovolání nezaloží. V projednávané věci odvolací soud v bodě 25 napadeného rozsudku odkazuje na závěry soudu prvního stupně (srov. zejména body 29 a 47 rozsudku soudu prvního stupně), který dostatečně vysvětlil, na základě jakých prokázaných skutečností shledal nárok na majetkovou újmu opodstatněným.
7. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2026
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu