Plný text
21 Cdo 962/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) R. J., a b) P. J., obou zastoupených Mgr. Robertem Štěpánkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Z. J. J., zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 37/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č.j. 16 Co 166/2013-165, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Štěpánka, advokáta se sídlem v Praze 4, Pod Vilami č. 747/10.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.6.2013, č.j. 16 Co 166/2013-165, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nedůvodnosti vydědění žalobců zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Pokud dovolatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů a namítá-li vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že soudem prvního stupně nebyla poučena o možnosti požádat o odročení jednání), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o.s.ř. (namítá-li, že soud prvního stupně „nereflektoval“ její omluvu z jednání odročeného na den 28.5.2012 odůvodněnou pracovní neschopností a doloženou potvrzením od praktické lékařky, a tedy že věc byla projednána bez její přítomnosti), neboť v této části neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2014
JUDr. Roman Fiala předseda senátu