Plný text
22 Cdo 1141/2026-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. M., proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupenému Mgr. D. Š., advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 103/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 51 Co 95/2025-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. D. Š..
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 7 C 103/2022-170, zamítl žalobu na určení, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi nacházející se v celé délce průběhu styčné hranice pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY jako součásti pozemku parc. č. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 51 Co 95/2025-216, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), částečně změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání považuje za přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Namítá, že odvolací soud v rozporu s provedeným dokazováním a bez odůvodnění považuje vyjádření a pojmy užívané stavebním úřadem a technickým správcem komunikace za neodborné, že nová skutková zjištění odvolacího soudu zcela negují zjištění soudu prvního stupně, nemají „oporu v jiných provedených důkazech“ a nejsou správná; závěr o tom, že zeď nemá charakter zdi opěrné, označil za svévolný.
5. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil splnění požadavků § 119 odst. 3 o. s. ř. při změně v obsazení soudu prvního stupně, který neopakoval po změně soudce místní šetření, při svém rozhodnutí však z tohoto důkazu vycházel (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1583/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 772/01). Tento zásadní nedostatek odvolací soud bagatelizoval.
6. Za nesprávně právně posouzenou považuje také právní otázku výkladu pojmu hranice pozemků. Namítá, že soudy zúžily význam tohoto pojmu výlučně na katastrální hranici parcel, ačkoliv judikatura rozlišuje mezi pozemkem a parcelou a připouští existenci faktické, objektivní či v terénu patrné hranice. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, 22 Cdo 3162/2018, 22 Cdo 2028/2008, 22 Cdo 2409/2002 a 22 Cdo 1240/2004, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/12 a na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Co 315/2016. Odkazuje i na § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), z něhož podle jeho názoru vyplývá, že hranice pozemků nemusí být totožná s hranicí katastrální.
7. Dovolatel má za to, že soudy nesprávně zúžily označení zdi „na hranici“ na případy, kdy zeď zasahuje na oba sousední pozemky, přitom dle judikatury může jít i o stavby, které jsou v blízkosti hranice nebo se hranice jen dotýkají (odkazuje na rozhodnutí označená jako 8 As 37/2013-40 a 30 A 1/2020-133).
8. Opěrnou zeď definoval dovolatel jako zeď na „styčné hranici dvou pozemků“, čímž je vždy míněna v terénu jasně a nezaměnitelně patrná hranice pozemků, zde konstantně vnímána a vymezena po dobu přibližně 100 let. Soudy přesto vycházely z hranice katastrální. Odvolací soud uvedl, že jiná než katastrální hranice neexistuje, což je v rozporu s judikaturou, neboť je třeba rozlišovat mezi pozemkem a parcelou (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 a 22 Cdo 3162/2018) a mezi hranicí katastrální a faktickou (objektivní, v terénu patrnou; odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/12 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2409/2002 a 22 Cdo 1240/2004). Poučení poskytnuté soudem prvního stupně nesměřovalo k potřebě prokázání umístění zdi na katastrální hranici, ale vždy na hranici styčné.
9. Uzavírá, že soudy účelově dezinterpretovaly výklad pojmu hranice, aby se vyhnuly posouzení věci samé, které by si vyžádalo právní posouzení charakteru opěrné zdi a její funkce, a že neexistence části opěrné zdi v místě, kde již ji nelze zaměřit, nemůže bránit rozhodnutí o alespoň zaměřitelné části.
10. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaný považuje dovolání nejen za nedůvodné, ale i za zcela nekonkrétní a nedostatečně odůvodněné, bez vymezení toho, „která konkrétní právní otázka spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, na vyřešení některých právních rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí. Uvádí, že žalobce nadále zcela opomíjí skutečnost, že historicky nedošlo ke změně vlastnického práva, neboť prvním vlastníkem podezdívky oplocení se stal stavebník, a to byl právní předchůdce žalobce. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Pro řešení otázky procesního práva výkladu § 119 odst. 3 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť předpoklad přípustnosti dovolání uvedený žalobcem, tedy rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, není dán. Dovolatel označil rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, jde však v obou případech o neexistující spisové značky rozhodnutí. Právní argumentace dovolatele navíc vychází z toho, že § 119 odst. 3 o. s. ř. „stanoví, že změní-li se obsazení soudu, musí být jednání provedeno znovu“. Znění tohoto zákonného ustanovení je však odlišné, podle § 119 odst. 3 o. s. ř. došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů.
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky žalobce proti závěru odvolacího soudu o charakteru zdi jsou výlučně námitkami proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu.
17. Na posouzení charakteru sporné zdi jako opěrné není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud označil za správné úvahy soudu prvního stupně o tom, že je nadbytečné zabývat se tím, zda je zeď svým charakterem zdí opěrnou, neboť bylo prokázáno, že se celá nachází výlučně na pozemku žalovaného, a nelze tak vyhovět požadavku žalobce na určení vlastnictví stavby na hranici pozemků žalobce a žalovaného (bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
18. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu pojmu hranice, neboť odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
19. Dovolateli je třeba přisvědčit, že nelze směšovat pojmy pozemek a parcela a že hranice pozemku může být i jiná než katastrální (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo jeho usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikované pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud však vycházel z toho, že žalobce se domáhá určení vlastnictví žalovaného ke konkrétní stavbě specifikované rovněž umístěním této stavby tak, že jde o stavbu „nacházející se v celé délce styčné hranice“ dvou pozemků označených parcelními čísly, a tedy evidovanými v katastru nemovitostí v podobě parcel. Posouzení této hranice jako katastrální proto v rozporu s judikaturou, na kterou žalobce odkazoval, není, samotná parcela je totiž vymezena právě hranicemi uvedenými v katastru nemovitostí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, publikované pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudek ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 22 Cdo 825/2024-II). K argumentaci § 1028 o. z. dovolací soud dodává, že jsou-li pozemky evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou; hranici mezi pozemky evidovanými v katastru nemovitostí v podobě parcel proto nelze určit podle § 1028 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, nebo ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3725/2021).
20. Z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkazuje ani neplyne, že označením „styčná hranice“ by byla míněna hranice patrná v terénu, zejména pokud jde o „styčnou“ hranici mezi pozemky evidovanými (a v žalobě označenými) v podobě parcel. Není tak zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že „styčnou hranicí dvou pozemků“ je vždy míněna v terénu jasně a nezaměnitelně patrná hranice pozemků.
21. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č.j. 8 As 37/2013-40, a Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 A 1/2020-133, na které dovolatel rovněž odkazuje, se věnují výkladu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, tedy vzájemným odstupem staveb, tímto ustanovením označeným jako „vzájemné odstupy staveb“ jsou stanoveny také podmínky pro stavby na hranici pozemků (s nulovým odstupem od hranice). Výkladem pojmu hranice pozemků se však uvedená rozhodnutí nezabývají, neobsahují ani závěr o tom, že by se stavbou na hranici pozemků mohla rozumět i stavba, která je v blízkosti hranice pozemků. Soud prvního stupně a shodně i odvolací soud vycházely při svém rozhodnutí ze zjištění, že celá stavba zdi se nachází na pozemku žalovaného, v části poškozené dopravní nehodou nelze hranu stavby směrem k pozemku žalobce ani zaměřit, neučinily tedy skutkové zjištění o nulovém odstupu stavby „v celé délce styčné hranice“ pozemků ani nezaložily svá rozhodnutí na úvaze, že stavbou na hranici pozemků je pouze stavba, která se nachází na obou těchto pozemcích, jak žalobce namítá.
22. Dovolací soud pro úplnost dodává, že i kdyby vlastnická hranice byla (např. z důvodu vydržení vlastnického práva k části zemského povrchu) odlišná, nevedlo by to ke změně katastrálních hranic, neboť vydržená část zemského povrchu sousedící s pozemkem (parcelou) vydržitele se součástí takového pozemku (evidovaného ve formě parcely) nestává (k vymezení parcely srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 929/2024, a judikaturu v něm uvedenou).
23. Úvahu odvolacího soudu, podle které je-li součástí žalobního návrhu též konkrétní popis umístění součásti věci, musí být prokázána i tato skutečnost; není-li prokázána, nelze žalobě vyhovět, žalobce v dovolání přípustným způsobem nezpochybnil, zobecnitelnou právní otázku spolu s uvedením předpokladu přípustnosti dovolání v tomto směru neformuloval.
24. K dovolacím námitkám nedostatečného poučení podle § 118a o. s. ř. a nesprávného postupu spočívajícího v nevyhovění žalobě v části týkající se alespoň zaměřitelné části stavby, neformuluje dovolatel obecnou právní otázku spojenou s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, dovolání tak v této části představuje námitku vad řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
25. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
26. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.