Plný text
22 Cdo 1147/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. M., zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Moravní nábřeží 1208, o zdržení se znečišťování pozemku, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 6 C 368/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského souduv Brně, pobočka ve Zlíně ze dne ze dne 20. května 2009, č. j. 59 Co 15/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2007, č. j. 6 C 368/2005-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna zdržet se znečišťování pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] jakýmikoli látkami v tuhém či kapalném skupenství. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 59 Co 15/2008-89, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítnutí žaloby, aby žalovaná byla povinna zdržet se znečišťování pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] jakýmikoliv látkami v tuhém skupenství, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve zbývajícím rozsahu výroku I., tj. ohledně zamítnutí žaloby, aby žalovaná byla povinna zdržet se znečišťování pozemku parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] jakýmikoliv látkami v kapalném skupenství, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah i dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 1999 sp. zn. 2 Cdon 1626/96, Soudní rozhledy, roč. 1999, č. 7; stejně R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že ke dni rozhodování o věci (t. j. k 15. 8. 2007) neoprávněné zásahy již ustaly, a že k nim docházelo především do roku 2005 (srov. též § 154 odst. 1 o. s. ř.); další rušení nebylo prokázáno ani v řízení před soudem odvolacím. Za této situace je otázka provedení důkazu obrazovým záznamem, který se měl týkat stavu v roce 2005, nevýznamná; i kdyby totiž k neoprávněným zásahům v té době docházelo, nelze vytýkat odvolacímu soudu, že v době, kdy o věci rozhodoval (20. 5. 2009) považoval žalobu již za nedůvodnou. Pokud již po delší dobu k neoprávněným zásahům nedocházelo, nebyla tu důvodná obava z jejich opakování. Podle názoru dovolacího soudu tak byly úvahy v odvolacím řízení o tom, zda k rušení docházelo do roku 2006, již nadbytečné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu